Včera nenápadně bez většího rozruchu proběhl 15. listopad. Loni to byl pro mě nejzásadnější den roku. Den, kdy nám v Xi’anu zapnuli topení. Zhruba tak jeden měsíc poté, co začala být ve všech budovách nesnesitelná zima a život bez zimní bundy (při pobytu uvnitř!) začal být poněkud nepředstavitelný.
Říkali nám: „To je proto, abyste nebyli nemocní! Když je všude stejná teplota, člověk aspoň nechytne 感冒*!“
*感冒 neboli ganmao je univerzální čínská nemoc značící vše od slabé rýmy až po stav hraničící se zápalem plic (ten už se řekne jinak).
Ta teorie zněla dobře. Až do chvíle, než po pár prvních studených dnech skončila spolubydlící z koleje Keti v nemocnici. Se zápalem plic.
Skončit v Číně v nemocnici není žádná výhra. V nemocnici je totiž zima taky. Což je při zápalu plic obzvláště výhodné. A tak milá Keti požádala ještě o jednu deku. Bylo jí vyhověno. Jaké však bylo její překvapení, když se o chvíli později uprostřed noci objevil na chodbě čínský pacient stěžující si, že mu někdo sebral deku… V Číně je to tak, že co si člověk nekoupí sám, to nemá.
A my si stěžujeme na české zdravotnictví.
Čína se geograficky dělí na dvě části: severní a jižní. Praktický rozdíl je v tom, že na severu je topení. A na jihu ne. Což neznamená, že tam není zima. Na hotelu si většinou můžete zatopit klimatizací. Zachumláte se do peřin, zapnete klimu na nejvyšší výkon a čekáte. Hodinu, dvě hodiny, tři hodiny. Pak už se tam většinou dá začít aspoň existovat.
Měla jsem to štěstí bydlet na severu. Na naší koleji okna bohužel plnila víceméně pouze formální funkci (tedy to, že tam vůbec byla). Celý půlrok jsem každý den znovu a znovu chválila své rozhodnutí vybavit se na pobyt v Číně kvalitním spacákem s rozsahem až do minus dvaceti. (Ovšem o to větší byl můj ranní šok, když jsem musela sešplhat z postele dolů do průvanu mezi oknem a dveřmi, které stejně jako okno zastávaly pouze formální funkci).
Jenže pak to přišlo: 15. listopad. Topení se rozjelo. Naplno. Bez možnosti ho zastavit. Okna všude dokořán. Aby se tam člověk neupekl. Vedro jako v pekle. Ale jen na chvíli. Čím byla venku větší zima, tím méně se uvnitř topilo. Čínská logika.
To česká logika funguje jinak. Při první předzvěsti teplot okolo „pouhých“ asi patnácti stupňů už se to všechno rozjíždí. Topení začíná syčet. A topíme. Přece tady nezmrzneme. Co na tom, že je venku teplo. Doma musí být větší. A obzvlášť pak ve veřejných prostorách. V obchodech, v knihovnách, na úřadech. A zatímco teplota venku klesá, teplota uvnitř ještě stoupá. Aspoň pocitově. Člověk aby se v bundě či kabátu bál kamkoli vstoupit. Dokonce i do MHD. Posledně jsem v autobuse málem omdlela.
Co na tom, kolik to stojí peněz. Hlavní je, že můžeme doma chodit pomalu ve spodním prádle.
Já vzpomínám na mrazivou Čínu a nestačím se divit, když pozoruji, jak se z obyvatel Olomouce pomalu stávají „čepičáři“.
Paradoxní je, že v Číně nebyla ani zdaleka taková zima jako tady. Tedy alespoň teplotně. Ovšem všechno je o pocitech. V ČR při přechodu mezi dvěma roztopenými budovami pomalu nestačím venkovní zimu ani pocítit. V Číně se člověk neměl kde ohřát, takže už teplota okolo pěti stupňů se zdála býti vražednou.
Češi jsou díky tomu svému teplíčku poněkud zhýčkaní. Tedy teplotně. I já jsem byla. Jenže pak přišla Čína.
Četla jsem zajímavý článek, který tvrdil, že prý je to tím, že my víme, co je to zima. Že ji tu máme každý rok. A už předem máme pocit, že proti ní musíme provést jistá preventivní opatření. V zemích tropických je to prý jinak. Nemají ponětí, co je to zima. Tudíž se jí ani nijak nebrání. A pak se to prostě nějak přežije.
Vzpomínám na Malajky, které v čínské zimě pobíhaly všude v kraťasech a žabkách. Že jsou prý líné si zavazovat normální boty. Tak daleko já zatím ještě nejsem. A asi nikdy nebudu. Svoje české geny nezapřu.