„Jedu do Slovinska.“
„A co tam budeš dělat?“
„Učit se čínsky…“
O studiu ve Slovinsku, o slovinštině a o čínštině ale až někdy příště. Dnes jen pár poznámek k životu v Lublani, která je údajně nejmenším hlavním městem v Evropě. Je to vlastně taková Olomouc, jen kapánek větší. Takové malé roztomilé městečko, které člověk při troše vytrvalosti projde snadno celé pěšky. Podle čínských měřítek se jedná o větší vesnici (s údajně ani ne 300 tisíci obyvateli). Není téměř dne, aby člověk ve městě nepotkal alespoň pár známých. Byla by to idylka…
Ale. Lublaň má jedno specifikum – je absolutně přizpůsobená kolařům. Chodníky jsou tu rozděleny hezky padesát na padesát, takže už ve dvojici se na polovinu pro pěší téměř nevejdete. Navíc správný lublaňský cyklista na nějaké čáry nedbá a jezdí si, jak se mu zachce. Zásadně na sebe neupozorňuje zvoněním. A když už, tak maximálně dva metry za vašimi zády. Vy se leknete a uskočíte. Samozřejmě kolu do cesty.
Přejít silnici není problém. Problém nastává, když dorazíte na chodník na druhé straně. To se musíte honem rozhlédnout, jestli se vás někdo nechystá přejet. Člověk musí být neustále ve střehu. Ani na chvíli nepolevit. Jako dnes já. Málem mě to stálo život. A ne poprvé. A asi ani naposledy.
Lublaňané (a asi i obecně Slovinci) vás nikdy nežádají o dovolení, když jim stojíte v cestě. Prostě vás přej(e)dou. Na konci svého pobytu v Číně už jsem neměla problém cpát se v davu spolu s ostatními. Ale strčit tady v Evropě jen tak do někoho na ulici (v obchodě, ve škole) se mi trošku příčí. Přijde mi to takové nekulturní. Ovšem tady je to podle všeho součástí místní kultury.
Do školky nevodí rodiče děti pěšky. Ani je nevozí autem. Jede se na kole. Sotva se špunt naučí chodit, musí honem sednout i na kolo a přizpůsobit se místnímu životnímu stylu. Naučit se kličkovat v kolařské džungli.
Většina místních kol má už za sebou poměrně dlouhou kariéru s mnoha změnami majitelů a jejich cena jde zřídka nad 30 euro. Krádeže kol jsou tu na denním pořádku. Pro místní je údajně běžné někomu ukrást kolo… (Dodatečná poznámka: Možná proto si moje slovinská spolubydlící bere svoje kolo na noc skoro až do postele…) A následně čekat, až ho někdo ukradne zase jim. Komu krádeže nevoní, může se za minimální příspěvek (snad 3 eura ročně) registrovat do systému city bike.
Kola v ulicích bývají často ceněna jako ideální způsob, jak omezit počet aut ve městě. Navíc to městu dodává jakousi specifickou atmosféru. Pro nás „pěškochody“ je to ale tak trošku peklo. V lublaňských ulicích jsem tak dvojitým cizincem. Paradoxně je však viditelnější, že nemám kolo, než to, že nejsem Slovinka. Pryč jsou doby, kdy jsem v Číně byla „celebritou“ ze západu, na kterou si všichni ukazovali. Tentokrát jsem cizí tak nějak anonymně. Tak trochu je to příjemná změna. Ale na druhou stranu tomu možná tak trochu něco chybí…
PS: A ne, nepůjdu si pro sebe taky ukrást kolo… Chci zůstat aspoň trošku jiná :-).