Jedna věc mě na téhle zemi dokáže vždycky spolehlivě vytočit. Překvapit nikoli, neb už jsem si za ten rok zvykla. A tak trochu i rezignovala. Proti některým věcem tu obyčejný cizinec prostě nemá šanci bojovat a zvítězit. Tou věcí je to, že tady nikdy nikdo nic neví. Ani když se to přímo týká jeho práce a člověk by očekával, že musí být v dané věci tou nejlépe informovanou osobou. Nikolivěk. Je to jakési typicky čínské kličkování, kterak se vyhnout zodpovědnosti i za ta nejmenší rozhodnutí, kterak nezodpovídat nejlépe za nic. Systém fungování čínské společnosti pak funguje na základě jakýchsi podivných nepsaných pravidel, do jejichž útrob „mimozemšťan“ (tedy například já) nedohlédne.
Poprvé jsem si to zažila na vlastní kůži, když jsme v září bojovaly o změnu koleje. Po několika dnech (kdy už jsem ale byla rezignovaná a bylo mi to vlastně dost jedno) došlo k „průlomu“. Li laoshi pravila, že když mám tedy ten papír od doktorky, můžu se přestěhovat na kolej, kde budu mít normální postel (kde ale oficiálně „nebylo místo“, že ano). A že prý musím jít za Wang laoshi, který je zodpovědný (v kontextu výše řečeného bych měla to slovo uvést v uvozovkách) za přidělování pokojů. Nevím proč, ale čekala jsem, že v tom bude nějaký háček.
A byl. Wang laoshi mi řekl, že už o mně ví, že mají postele volné, ale že on vůbec neví které (přestože měl na to obrovskou tabulku na zdi) a že se musím zeptat ayi (našich „tetiček“) dole na recepci, že ty mají přehled a řeknou mi, kam se můžu nastěhovat. Zašla jsem tedy dolů, kde mi ayi řekly, že přece ale žádné volné pokoje nejsou (to byla přece ona oficiální lživá verze) a že o všem rozhoduje Wang laoshi, který ale mezitím za mými zády vyklouzl ze dveří a jako obvykle na několik hodin zmizel. Nechala jsem to být. Proč se pořád rozčilovat.
Druhá vzpomínka je trochu čerstvějšího data. Na cestě jižní Čínou jsme spolu s kamarádkou z Gruzie chtěly navštívit Hongkong. Ten se sice roku 1997 opět přiřadil k Číně a dál se vedle ní vesele rozvíjí pod heslem „jedna země, dva systémy“, ale z pohledu obyčejného cestovatele se jedná spíše o země dvě. Lidé se tam jinak tváří, jinak chovají, mluví jinou řečí a používají jiné peníze. A když se tam chcete dostat, musíte absolvovat veškeré formality spojené s přejezdem do cizí země, což v případě Gruzínců obnáší i vyřízení víza. Informace o tom, co dělat, když už v Číně jste, a chcete se podívat i do Hongkongu, se na internetu hledá dost špatně. Rozhodly jsme se to tedy zjistit přímo ve stanici Guangzhou, odkud vyjíždí do Hongkongu přímý rychlovlak.
Na informacích na nádraží nic neví. V okýnku, kde se prodávají pouze jízdenky do Hongkongu, nic neví. Na informacích před čínskou výstupní vízovou kontrolou nic neví. Posílají nás přímo na vízovou kontrolu. Kde čínský pan policajt samozřejmě nic neví. Jeho obor jsou totiž víza do ČLR. Ptám se, jestli by to nemohli zjistit. V podezřele vypadajícím sešitě, který je možná staršího data než spojení Číny a Hongkongu, překvapivě nic není. Nemohli by zavolat hongkongským kolegům? Je to přece v podstatě jedna země, ne? Nemohli. Ale najděte si to na internetu. Hm, díky.
Tak to nedopadlo.
Všechny ty vzpomínky ve mně oživil kampusový poštovní maraton, jenž jsem absolvovala toto pondělí. Spolubydlící ráno vyrazila směr Evropa. Ovšem v poledne jí na kolej doputoval vrácený balík ze Slovenska, který jsem byla připravena převzít. Leč náš iniciativní shushu (vrátný) panu pošťákovi řekl, že adresátka už tu nebydlí, a poslal ho pryč. A tím si svoje odbyl. Mě se posléze zeptal, jestli mám na spolubydlící nějaký kontakt. Samozřejmě, že mám. A že jí prý přišel balík. Ano, a kde je? Neví, neb ho poslal pryč. Super. Kontakt na pána s balíkem samozřejmě neexistuje.
Šla jsem tedy na poštu. Na poště „samozřejmě“ o balících nic nevědí. Z pošty se balíky pouze odesílají. Běžte tam a tam. Kam? Můžete mi to napsat? Běžte tam a tam. Chtít něco dál vysvětlovat nemá smysl. Tak jsem šla tam a tam. Tam a tam se balíky pouze odesílají. Ale běžte k severní bráně. Tak jsem šlapala přes celý kampus až k severní bráně, kde mě pan vrátný poslal někam, kde nebylo nic. Pátrání skončilo ve slepé uličce. Já nemám číslo na doručovatele, on nemá číslo na mě. A bez tohoto spojení je naděje na úspěch podle všeho dost mizivá. Doručování balíků tu podle všeho funguje právě díky té tenké nitce spojující pošťáka s adresátem. Nějaké ty balíky se tu totiž válejí doslova všude. Je to jako hledat jehlu v kupce sena. Žádná centrální evidence. Žádný systém. Nebo mu aspoň já nerozumím. Jsem totiž jen cizinec. A opravdový Číňan ze mě asi nikdy nebude. A asi ani nechci.