Když jsem kdysi v říjnu poprvé nastupovala do čínského vlaku a viděla jsem tu šílenou masu lidí s obřími pytli na zádech, kterak se hrne strávit noc na svém „tvrdém sedadle“ (hard seat, yingzuo), říkala jsem si, že součástí toho davu se já přece nikdy nemůžu stát. Bylo to něco nepředstavitelného.
O sedm měsíců později jsem konečně podlehla a stala jsem se malou částečkou čínské cestovní reality toho nejtvrdšího kalibru. Strávila jsem svou první noc na yingzuo. A potom druhou. A třetí. A čtvrtou. A ty cesty byly časově čím dál delší. A vlaky nacpanější. A nohy oteklejší.
V únoru jsem tu v článku „Není ČD jako ČD“ popisovala poměrně přívětivou tvář čínské železnice – moderní nádraží, efektivní systém a rychlovlaky. Tentokrát nabízím pohled na každodenní realitu lidí, kteří si nemohou dovolit koupit dražší jízdenku, případně se na ně u okýnka už nedostalo. Není to žádná sranda. Mé oteklé kotníky jsou toho důkazem.
Na tvrdém sezení jsem se svezla už tehdy v říjnu. Ale cesta trvala jen něco přes dvě hodiny, takže i když byla hnusná, špinavá, zaplivaná, zaházená odpadky a v těžkém cigaretovém oparu, dalo se to celkem v pohodě přežít. Bála jsem se, že moje noci na yingzuo se budou odehrávat v podobně špinavých kulisách, což se naštěstí nepotvrdilo. To ovšem automaticky neznamená, že to byla procházka růžovým sadem. Jen té špíny a smradu tam nebylo tolik. Na druhou stranu mi všechny čtyři noční cesty na yingzuo notně z(ne)příjemnila zapnutá klimatizace. Samozřejmě nemám nic proti existenci klimatizace, ovšem problém té v čínských vlacích spočívá v tom, že funguje zhruba tak jako čínské topení. Existují tedy pouze dvě možnosti: vypnout či zapnout. Když se klimatizace zapne, teplota brzy klesá na nějakých snad 15 stupňů, člověk mrzne (připomínám, že venku za okny je přes 30, takže je těžké vybavit se na cestu zimní bundou) a doufá, že z toho nechytne revma. Když už je zima k nevydržení, klimatizace se vypne a do půl hodiny je v celém vagonu vedro jako v pekle. A tak stále dokola. Může se to zdát jako banální výtka, ale cesty v Číně jsou dlouhé. Když se někam přepravujete, většinou doba jízdy neklesá pod osm hodin.
Moje první noc na yingzuo naštěstí trvala jen těch osm hodin, ale i tak to nebyl žádný med. Na sedadle vedle mě seděla matka asi s pětiletým chlapečkem. Malým dětem do výšky nějakých tuším zhruba metr dvacet rodiče nemusí kupovat jízdenku. Rodině to sice ušetří nějaké ty peníze, ale vzniká problém, kam se potom s dítětem (či dětmi, protože politika jednoho dítěte není v Číně až tak funkční, jak se na západě většinou vykládá) nacpat. Sedadla jsou široká tak akorát pro pozadí průměrného člověka (lidí s nadváhou je v Číně jen minimum, takže netřeba na ně brát ohled), tudíž je prakticky nemožné se tam vejít i s dítětem.
Pro mě to znamenalo to, že svou první noc na yingzuo jsem strávila pouze na polovině svého sedadla, zatímco do mě onen chlapeček neustále kopal. Člověk se mu nemůže divit, pro malé děti musí být mnohahodinové cestování vlakem v tak stísněných podmínkách dost stresující. Pochopení pro jeho potřeby ovšem nijak neuklidňovalo mé pocuchané nervy. Nenašla jsem v sobě ale dost sobectví na to, abych jeho matce něco řekla. Zvlášť když ona tam na tom byla vůbec nejhůř. Na sobě měla už poměrně velké vztekající se dítě a od zhruba třetí hodiny jízdy tam seděla v mokrých kalhotách, protože její synek ji celou pomočil. Za což si, na druhou stranu, mohla tak trochu sama. Kluk už nebyl žádné mimino, mohla si ho aspoň v tom hygienickém ohledu trochu vychovat.
Malé děti jsou vůbec největším problémem cestování na tvrdém sezení. Zvlášť když sedí poblíž vás. O čínských dětech je známo, že jim rodiče nekupují plenky, ale kalhoty s dírou na zadku, aby dítě mohlo konat potřebu doslova kdykoli a kdekoli. To platí i pro cestování vlakem. Při mé druhé cestě na yingzuo se takové roztomilé miminko s holým zadečkem ocitlo přímo naproti mně. Do chvíle, než si s ním rodiče (naštěstí!!!) přesedli kousek vedle, jsem trpěla představou toho, jak se miminko (několikaměsíční) náhle rozhodne vykonat potřebu a všechno to skončí na mně. Nakonec skončilo pouze pár pokálených ubrousků na podlaze.
Spolužák se se mnou podělil o historku, kterak zodpovědný tatínek jedoucí vedle něj nechal dítě močit přímo na podlahu, v podstatě na nohu onoho spolužáka, který se nestačil divit. Od té doby prý nikdy nenechává batoh na podlaze. Jistota je jistota.
Čínské děti také dokáží být pěkně hysterické, když není právě po jejich. Jedná se o fenomén rozmazlených čínských jedináčků, což obecně začíná v Číně být poměrně zásadním společenským problémem. A problémem je to i pro jednotlivé rodiny (které si za to ale tím stylem výchovy mohou tak trochu samy, jak jsem naznačila výše). Viděla jsem takhle šestičlennou rodinu (tři generace po dvou členech) cestovat dohromady na čtyřech sedadlech. Otec se rovnou odklidil někam do prostoru mezi vagony, aby zbytečně nezabíral místo. Dědeček střídavě spal vestoje (ve vagonech s tvrdým sezením docela běžná věc) nebo s miminkem. Babička byla nucena schoulit se na podlaze, aby si mohla asi pětiletá holčička lehnout přes dvě sedadla. Po několika hodinách ve zkroucené poloze si chtěla babička vzít holčičku napůl na klín, protože krčení se na podlaze není pro staré klouby asi nic moc zážitek. Holčička dostala z babiččiny snahy tak silný hysterický záchvat, že babičce nakonec nezbylo než se vzdát a strávit zbytek cesty pod stolem.
V čínských vlacích člověk ovšem zažije i situace zábavné. Na cestě do Pekingu se najednou ve vagonu objevila průvodčí, která si začala s cestujícími na tabuli oprašovat počítání. V Číně jsou žáci na základní škole nuceni naučit se v matematice jakési speciální tabulky, které jim umožní počítat z hlavy i poměrně složité příklady násobení. Mají to asi těžce nabiflované, protože děda sledující improvizovanou vlakovou výuku měl násobení dvou dvouciferných čísel vyřešené do dvou vteřin. Násobení dvou trojciferných čísel taky nebyla žádná věda. Cestujícím následně byly k dispozici k nahlédnutí knížky s logickými úkoly, aby se po cestě moc neflákali.
Se vzděláváním a „zkulturňováním“ čínského národa se tu setkáte prakticky na každém rohu. Vzpomínám si, kterak přítel nad pisoáry na mužských záchodech v Pekingu našel zhruba takovýto nápis: „malý krok směrem dopředu, velký krok směrem k civilizovanosti“. Tu obrovskou masu populace (která se navíc ve spoustě případů neumí moc chovat) je zkrátka potřeba trochu kontrolovat a „nakopávat“ (i když nápisy jako „prosím nekuřte“ a „prosím neflusejte“ jsou tu spíše pro srandu králíkům).
Mezi všemi těmi nápisy, upozorněními a zákazy mě včera upoutalo a zároveň vyděsilo hlášení, které nám na digitální tabuli běhalo včera celou cestu do Xi’anu místo obvyklého „přejeme šťastnou cestu“. Bylo to něco jako „zabraňte šíření AIDS“. Bývala bych preferovala to přání šťastné cesty.
Na závěr mi dovolte podělit se o zážitek z toho, jak jsem strávila dnešní noc:
Trasa „Pekáč“ – Xi’an. Délka trasy 1200 km. Předpokládaná doba jízdy 12 hodin 30 minut. Skutečná doba jízdy 13 hodin 30 minut. Sedadlo v uličce. Počet změn polohy za celou dobu jízdy: 3 (byly to takové krátké několikaminutové „relaxační“ momenty). Počet míst k sezení: 118. Počet cestujících ve vagonu: tak 200. Nálada: pod psa.
V našem oddíle pro šest lidí naštěstí žádné děti. Ani v tom pro čtyři lidi, který jsme měli přes uličku a od kterého nás dělila lidská zeď složená z asi 5 osob a nějakých těch kufrů a pytlů.
Přelidněná ulička toho sama o sobě moc neznamená, ale v čínském vlaku je ta ulička neustále v pohybu. Z nějakého důvodu (kvůli nějakému stupidnímu čínskému pravidlu, které se pochopitelně nesmí porušit) musí v pravidelných intervalech projíždět vozíky s jídlem i takhle nacpaným vlakem. Absurdnosti tomu dodává fakt, že ty vozíky s jídlem tam prakticky nikdo nepotřebuje, protože Číňan nevleze do vlaku bez toho, aniž by se předem vybavil igelitkou plnou jídla (které cestou všechno zkonzumuje). Krom vozíku s jídlem se neustále z jedné strany na druhou prodírají kuřáci (v Číně kouří prý snad 90 procent mužů, přičemž muži tvoří zhruba 70 procent obvyklého osazenstva čínských vlaků, tak si to představte) a lidé, co si chtějí napustit horkou vodu na pití nebo zalít instantní nudle.
Tentokrát se toto prodírání se davem dostalo už na svůj limit. Lidí tam bylo tak moc, že na záchod bylo lepší nechodit (většina lidí se o to raději vůbec nepokusila). Dělníci ze Shaanxi po sobě začali řvát kvůli sporu o umístění zavazadel v zavazadlovém prostoru. Až jsem se lekla, že se tam strhne nějaká rvačka. Někdy je těžké rozeznat, kdy na sebe pouze normálně mluví (ve spoustě dialektů to totiž zní, jako by si vzájemně nadávali a vyhrožovali) a kdy už se jedná o vážnější konflikt.
Když si solidně vypadající paní velice pomalu a s gustem odflusla na zem asi metr od nás, byla to už jen taková „sladká tečka“ za nejhorší cestou vlakem mého života. Ale tak přežila jsem to. A to se počítá… Čert ví, jak to bude třeba vypadat příště…