Návštěva čínské kantýny není něco, z čeho byste se běžně měli cítit nějak „odvázaní“. Prostě čistě účelové místo, kde máte pokrýt základní životní potřebu a pokud možno nad tím moc nepřemýšlet. Člověk už si zvykl na rytmus škola – kantýna – kolej – kantýna (občas zpříjemněný návštěvou nějaké restaurace či jinou aktivitou, jinak by to bylo asi k nepřežití).
Dnes mě to najednou nějak rozhodilo. Dala jsem si jeden ze svých častých obědů: jedenkrát roujiamo (malá kulatá placka plněná rozmělněným masem, xi’anská specialita), jedenkrát caijiamo (to samé v bledězeleném, neb plněné zeleninou). Usedla jsem k prázdnému stolu (výjimečně jsem kvůli netypickému rozvrhu byla sama). A pak to přišlo. Přímo naproti mně (takže ve vzdálenosti tak slabého půl metru) si přisedl Číňan. Takový ten horší typ. A dal se do jídla.
Zatímco cizinci (z nejrůznějších „nehůlkových kultur“) při jídle používají hůlky k tomu, aby do nich jednotlivá sousta uchopili a pokud možno je bezpečně dopravili do úst, pro Číňany mají hůlky zcela jiné užití. Číňan (nevztahuji to na všechny Číňany, pouze jistou velmi početnou množinu) skloní hlavu co nejníže k talíři (až na vzdálenost nejvýše dva centimetry) a hůlkami si jídlo hrne přímo do chřtánu. Vypadá při tom přibližně jako prase s rypákem zabořeným ve svém korýtku.
Vydržela jsem tam sedět asi tři minuty. Druhou placku jsem se rozhodla sníst až po cestě.
Opouštějíc jídelnu, byla jsem nucena minout skupinu „vidláků“ (podobného typu jako Číňan popsaný výše). Koukali se na mě tak, že mě okamžitě popadla obava, že mě chtějí sežrat. A to úplně stejně nechutným způsobem, jakým předtím obědval můj spolustolovník. Takový to byl pohled. Jsem zvyklá na různé pohledy od Číňanů (přece jen v Číně na vás zírá vážně úplně každý). Ale v tomhle pohledu bylo něco jiného. Taková lačnost. Šel z toho strach. Utekla jsem.
A tak mě opět dostihla. Moje „China-sickness“. Stává se to tu více lidem. V určitém bodě prostě začnou mít Číny plné zuby. Po tomto vrcholu se to na chvíli zase srovná, ale postupně to stoupá k dalšímu vrcholu.
Momentálně jsem zas jednou na „vrcholu“. Nechci tady žít. Ne právě teď. Snad za chvíli. Snad za pár dní. Snad týdnů. Nevím.
V zemi, kde se pomalu vytrácí lidskost. Sic následkem podmínek, do kterých jsou místní lidé vrženi někým zvenčí.
V Číně už se prý dnes nepomáhá lidem, kteří se ocitnou v ohrožení života. Aby se do toho člověk náhodou nenamočil. Prý se tu neobviňuje z neposkytnutí pomoci, ale právě naopak z jejího poskytnutí, když to i přesto dopadne špatně.
Někde v jižní Číně se prý nedávno topilo v řece dítě. Lidé stáli na břehu a dívali se na to. Nikdo nepomohl. Aby s tím náhodou neměli oplétačky. Byl mezi nimi i jeden muž, sám táta od rodiny. Taky se jen díval. Po nějaké době zjistil, že své dítě nemůže nikde najít. A zjistil, že to dítě v řece bylo jeho. Bohužel už pozdě.
A k takovým a různým jiným podobným tragédiím v důsledku potlačení humanity prý dochází v Číně dennodenně.