Reklama
 
Blog | Tereza Švarcová

Jednou takhle v neděli v Číně

Neděle. Sedm hodin ráno. Budíček. Usnula jsem sotva před půl hodinou. Ve více než třicetistupňovém vedru a s komáry poletujícími celou noc okolo mojí hlavy to dříve nešlo. Ale do školy se jít musí. Poprvé v životě mě čeká škola v neděli. Jedná se o čínský "zlepšovák": od středy do pátku jsou prázdniny, ovšem čtvrteční vyučování je nahrazeno v neděli před a páteční v sobotu po. Výměnou za tři dny volna máme tedy dva zkažené víkendy. No neberte to.

První dvouhodinovka je poslech. Tian laoshi nám jako obvykle přináší noviny a snaží se nám ukázat cosi pro ni zajímavého, čehož smysl mi uniká. Z nechápavých tváří ostatních studentů vytuším, že chyba asi není ve mně. Následně nám vysvětluje jakési slovíčko fangnu, jehož druhá složka nu je první slabikou slova nuli, otrok. Začne nám tedy vysvětlovat pojem „otrok“ a jen tak v proudu řeči zcela samozřejmě uvede jako příklad tohoto slova Tibeťany před 60. lety 20. století. A jede dál. Zůstávám chvíli jako opařená, nějak jsem takhle ráno nebyla na tuto kulturní vložku připravená. Podobný úžas jsem cítila před několika hodinami na hodině gramatiky, kde se Yang laoshi jen tak zničehonic zeptala jednoho korejského studenta, jak salutují korejští vojáci. Student předvedl, ona předvedla, že v Číně je to jinak, a následně předvedla, jak se podle ní salutuje v Německu, a předvedla ono známé gesto, jehož užití je u nás (evidentně na rozdíl od Číny) trestné. Přemýšlela jsem nad tím, jakým vzděláním asi prošla a jaký guláš jí to udělalo v hlavě. Já jsem byla zděšená, ona se smála.

Po další dvouhodinovce psaní přichází oběd. Obvykle chodíváme do malé kantýny v posledním patře koleje pro zahraniční studenty. Té koleje, kde nebydlíme. V době vyučování a oběda naštěstí nemusíme na recepci odevzdávat pasy, jako se nám to už několikrát stalo ve večerních hodinách. Chtějí mít před naším vstupem do budovy náš průkaz s fotkou. Nevím, proč na té fotce tak trvají, když pro ně v praxi nic neznamená; pravidelně se nám pokoušeli vrátit cizí průkaz – mně jako brunetce průkaz s fotkou blondýny a naopak. Asi pro ně vypadáme všichni stejně. Podobně jako oni pro nás.

Reklama

Po obědě se vydáváme za Li laoshi, která nám minulé úterý řekla, že máme přijít v pátek, ale v pátek se vůbec neobtěžovala dostavit do své kanceláře, takže nám bylo pouze řečeno jejím spolupracovníkem, že máme přijít v neděli. Ten stejný pán nám dnes oznamuje, že Li laoshi tu dnes odpoledne není a máme přijít zítra. Vůbec mě to nepřekvapuje. Nejen, že se nikdy nedočkáme jiného ubytování, ale asi se nedočkáme ani připojení k internetu (já jsem si naštěstí zařídila své vlastní), a dokonce se nedočkáme ani identifikační karty, abychom mohli využívat studentskou menzu a ušetřit trochu na jídle. Jedna čínská studentka nám vyprávěla, že ona měla studentský průkaz vyřízený během jediného dne. My se ho snažíme vybojovat už tři týdny.

Nechci jenom tak promarnit volné odpoledne a rozhodnu se vydat na vlastní pěst do centra hledat největší knihkupectví ve městě. Bohužel ze zastávky u jižní brány kampusu nejede žádný autobus tam, kam potřebuji. Nějaká mladá Číňanka se mě ptá, jestli mi může nějak poradit, a vzápětí se už pět lidí dohaduje o tom, kam a kterým autobusem bych měla jet a co pro mě bude nejlepší. Slyšela jsem mnoho o ohromné ochotě Číňanů pomáhat cizincům v nesnázích, ale zatím jsem na tento jev v Číně zase až tolikrát nenarazila. Spíše jsem měla štěstí na různé nerudné učitele (mužského pohlaví), jejichž starost o zahraniční studenty končí v momentě, kdy za ně obdrží patřičný obnos peněz. Jsem tedy příjemně překvapená a nakonec nasedám na autobus jedoucí k Zhonglou, tedy „Zvonové věži“, která je jakýmsi středobodem města. Doprovází mě ona první Číňanka, která se snaží se mnou udržet komunikaci. Bohužel moje tingli (schopnost porozumět slyšenému) je zatím stále ještě chabá a musím ji často žádat, aby mi něco zopakovala, a občas jí prostě jenom kývám na to, co říká. Když se se mnou loučí, vyměňujeme si telefonní čísla, ale já si nejsem moc jistá, jestli ji ještě někdy uvidím. Ale kdoví.

Ke knihkupectví jsou to ještě tři zastávky autobusem, ale jdu pěšky, abych trochu poznala Čínu (liaojie Zhongguo). Cesta je nakonec poněkud divočejší, než jsem se domnívala. V ulici, kam směřuji, se právě naplno projevuje čínský stavební boom a chodníky neexistují. Vypadá to, že je pro chodce vyhrazen boční pruh silnice, ale takové vymezení v Číně příliš mnoho neznamená, takže se občas stane, že nějaké auto při snaze objet zprava autobus najede přímo do lidí, kteří zkrátka musejí někam uhnout. Co jim zbývá. Auta mají v téhle zemi zpravidla přednost.

Knihkupectví je opravdu velké. Posbírám pár dětských knížek pro své první pokusy o četbu v čínštině a vydám se hledat nějakou učebnici gramatiky a slovník. Když procházím regály s knihami pro výuku cizích jazyků, zcela nečekaně narazím na hned dvě různé učebnice češtiny, každou v několika exemplářích. Někde v půlce učebnice namátkou nalistuji jednu stránku a čtu: „Rád bych vás poprosil, abyste pohovořil o současném stavu a perspektivě hospodářské a vědeckotechnické spolupráce mezi našimi oběma zeměmi.“ Možná, že naše země ještě není pro Čínu tak úplně mrtvá.

Před knihkupectvím nasedám na autobus a doufám, že mě doveze pokud možno někam k univerzitě. Na čínské poměry je až podezřele prázdný; ve chvíli, kdy nasedám, je nás v autobuse asi deset, což je poněkud nezvyk. Po pár zastávkách, na něž se dostáváme skrz dlouhé minuty zácpy (mám pocit, že v Xi’anu je dopravní špička prakticky 24 hodin denně 7 dní v týdnu), se už situace normalizuje a lidí přibývá.

Po vyčerpávajícím dni dorážím „domů“ a odtud pak ještě s pár dalšími zahraničními studenty na večeři poblíž kampusu. Stalo se již dobrým zvykem, že v 8 hodin večer se posbírá pár lidí a zkrátka se jde jíst. Jídlo je jediná věc, na kterou si už od začátku svého pobytu vůbec nemůžu stěžovat. Dokonce i věci, které bych v ČR v životě nejedla (třeba zelené fazolky), si tu dávám s chutí pod heslem, že zkusit se má všechno. Jen málokdy se stane, že by se člověk ve výběru jídla opravdu netrefil. Čínská kuchyně je zkrátka haochi (tedy dobrá).

Po večeři návrat na kolej a samostudium. Jsem naplněná dobrým pocitem, že jsem dnešek úplně nepromarnila, a že jsem zvládla i komunikaci se spoustou Číňanů. Možná se tu nakonec nějak rozmluvím. A možná se mi tu i začne více líbit. Časem si člověk zvykne na všechno…