„Tongren, Tongren!“
Ve změti hlasů na autobusovém nádraží jsem zaslechla, jak někdo vyvolává jméno zamýšleného cíle našeho výletu. Sotva jsme se stačili vzpamatovat a už nás pan průvodčí (v Číně se s touhle funkcí setkáme často i v autobusech) strkal na palubu našeho „kostitřasu“. Ten spěch mě udivil. V Číně se nespěchá. A v těchhle zapadlých končinách už vůbec ne. Autobus vždycky krouží dvě hodiny po městě, než se celý zaplní (včetně rybářských stoliček v uličce), aby se pak závratnou rychlostí asi šedesáti kilometrů za hodinu vydal vstříc nejméně tři hodiny vzdálenému cíli. Když jsme po půl hodině stále ještě kotvili na autobusovém nádraží, už jsme ten počáteční spěch nebrali tak vážně. Nemůžu říct, že by mě na tom něco udivilo. Čínská normálka.
(…)
Slavná „čůrací pauza“. Nemůže chybět na žádné správné (tedy alespoň čtyřhodinové) cestě čínským autobusem. Většinou vás někde za rohem čeká dlouhé koryto s řadou vedle sebe se krčících Číňanů. A smrad. Nic, co by ve vás probudilo touhu se přidat. Člověk by nevěřil, jak se močový měchýř dá ovládat silou vůle.
Tahle pauza byla tak trochu výjimečná. Záchod vůbec neexistoval. Jen tajemné místo za malou zídkou. Poněkud povědomý zápach mi napověděl, že jsem místo identifikovala správně. Zpovzdálí scénu pozoroval traktorista.
Když musíš, tak musíš.
(…)
Městečko Tongren (同仁, tibetsky Repkong) je slavné především pro zdejší ateliéry, kde mniši i „obyčejní“ umělci malují nádherné buddhistické thangky. Namalovat velkou dvoumetrovou thangku zabere člověku klidně i rok. Cena neodhadnutelná.
Nám utkvěl Tongren jako město, kde se špatně shání hotel. Jsou tu prakticky jen dvě ulice. V jedné jsou hotely levnější a nesmí tu bydlet cizinci. Prostě proto. Protože cizinci přece mohou zaplatit víc peněz. Ve druhé jsou hotely dražší, pro cizince „vhodné“. Naštěstí je tu taky jedna opravdu ošklivá a špinavá (a levná!) ubytovna, jejíž recepční je ochotná ubytovávat cizince bez registrace. Holt obchod je obchod.
(…)
Každoročně v létě v Tongrenu a přilehlých vesnicích probíhá šamanský festival. Šaman údajně propichuje tanečníky dlouhými jehlami. Tahle tibetská verze akupunktury nás bohužel minula. Museli jsme se spokojit s nějakými těmi rituálními tanci, obětováním drahých látek a jídla. Bylo horko, ale Tibeťané tančili ve svém tradičním oděvu, který je vzhledem k místní nadmořské výšce poněkud vrstevnatější. Vzduch ztěžkl kouřem z obětin a my jsme jen němě pozorovali onen barevný vír lidového svátku lidu tibetského.
(…)
„Vy máte foťák. Dávejte si pozor.“ Kdyby mi náš čínský spolucestující býval přímo řekl, že nemám fotit, pomohlo by mi to víc. Jako prachobyčejný „oceánský ďábel“ (洋鬼, prý se tak kdysi lichotilo nevítaným návštěvníkům ze západu) jsem nemohla mít tušení, že při porušení absolutního zákazu focení se na mě vrhne rozzuřený šaman, který mě bude pronásledovat po zbytek obřadu.
V jediné vteřině jsem vycítila, že se na mě někdo řítí. Naštěstí pronásledován dvěma strážci, kteří stihli útočníka odtáhnout dřív, než se na mě stihl vrhnout. Od té chvíle mi ale bylo jasné, že po mně půjde. Jeho nenávistné oči mě pronásledovaly na každém kroku. Skryla jsem se za řadu tibetských babiček, které sledovaly vojenský tanec mužů. Šaman obcházel vojáky a bil je rákoskou. Poté se vydal prozkoumat svým pološíleným pohledem i vedle stojící a sedící stařenky. V mezeře mezi dvěma ženami se naše oči na vteřinu setkaly. Namířil rákoskou přímo na mě a babičky začaly v náhlém děsu couvat. Nezbylo mi než prchnout.
Šamana vzápětí popadl náhlý amok a utekl pryč, jeho strážcové za ním. Bylo třeba vyhnat z jeho těla zlého ducha, kterým byl posedlý. Moje ubohá existence byla zachráněna.
(…)
Tisíce modlitebních papírků naplnily modrou oblohu. Ten obraz zůstane v mé duši už navždy jako moje malá soukromá vzpomínka na Tibet.