S trochou nadsázky (o jejíž nadsazenosti by se ovšem dalo s úspěchem pochybovat) můžeme říct, že o životním úspěchu či neúspěchu obyvatele Číny se rozhoduje už v porodnici. Tady opravdu platí, že abyste získali dobrou práci, musíte nejdřív vystudovat dobrou (nebo také „tu správnou“) vysokou školu. Ovšem abyste se dostali na dobrou vysokou školu, musíte nejdřív absolvovat dobrou střední školu. A základním předpokladem pro přijetí na dobrou střední školu je pochopitelně dobrá základní škola. Ale tam se dostanou pouze děti z dobré školky. A je dost možné, že bez narození v té správné porodnici se pro vás v dobré školce nenajde místo. K dosažení všech těchto stupňů vám v Číně mohou dopomoci dvě základní věci: peníze a zadní vrátka.
Příběhy o tom, jak v Číně bují korupce a jediným způsobem, jak se dostat kamkoli (doslova kamkoli) je „vzít to zadními vrátky“ (zou houmenr), tu nejsou ničím neobvyklým. Naopak, jsou zcela integrální součástí místní kultury i politiky, prostupují všemi aspekty lidského života. V České republice je momentálně „korupce“ přinejmenším v médiích jedním z nejužívanějších slov. Přesto se situace u nás nedá ani v nejmenším srovnat s tím, jak to chodí v Číně. Protože tady bují doslova všude a nic a nikdo se bez ní neobejde. V České republice se mluví o tom, že by se s tím mělo něco dělat (a pak se toho moc nedělá). V Číně se říká, že se s tím nedá nic dělat, protože to tak prostě je.
V žádném případě to není tak, že by běžné obyvatelstvo žilo v nevědomosti. Všichni vědí, jak se věci mají, ale zkrátka mei banfa („nedá se nic dělat“). To je vůbec jeden z nejoblíbenějších čínských slovních obratů. Lidé nesouhlasí s čínskou vládou jedné strany, ale co zmůžou? Mei banfa. Ta odpověď je i přes svou zdánlivou jednoduchost naprosto neprostupná. Když to nejde, tak to nejde.
Onehdy se mi ve škole dostalo zvláštního zážitku. Do té doby jsem se domnívala, že naše učitelky procházejí jakýmsi ideologickým školením a jsou průběžně vedeny k tomu, jaké věci by nám měly či neměly říkat. A pak přišel šok. To když jedna z nich na hodině prohlásila: „Prezident je hlupák. Podívejte se na něj, je sice atraktivní, ale je hloupý. Prezidentem se stal pouze proto, že dělal podržtašku tomu předcházejícímu.“ Tolik k pohledu „zevnitř“ na dnes údajně nejmocnějšího muže planety.
Číně vládnou jakési rodinné klany, které drží v rukou politickou moc a zároveň z ní čerpají finanční zdroje do vlastních kapes (respektive zahraničních kont). Tyto klany se rozrůstají okolo vládců Číny. Jedním z takových bohatých a mocných klanů je rodina Deng Xiaopinga, praotce dnešního čínského hospodářského „zázraku“ (nemyslím si, že se jedná až tak o zázrak, spíše o šikovné vykořisťování vlastního lidu). Rodinní příslušníci těchto mocných mají o své živobytí až do smrti postaráno, přijetí potomků na nejlepší školy je samozřejmostí. Připadá to lidem v pořádku? Ne. Ale mei banfa.
Proč je tedy představa vzbouření lidu a pádu režimu tak vzdálená a nereálná? I tady se odpověď skrývá za oním tajemným „mei banfa“. Kromě skupiny lidí, která dnes drží v rukou moc politickou (a na ni nabaluje své bohatství), existuje v Číně další mocná skupina lidí, která naopak odvíjí svou moc v prvé řadě od peněz. Je to ona skupina lidí, která jediná doopravdy profituje z onoho hospodářského „zázraku“. Kdo má peníze, může si dovolit všechno, protože dokonce i vykoupit se z vězení podle všeho není problém. Běžní obyvatelé Číny mají tedy zcela oprávněnou obavu, že v případě pádu pekingského režimu by země upadla do chaosu, ze kterého by těžila především tato druhá skupina mocných, pro které by při síle jimi již nashromážděných peněz nebyl problém Čínu ovládnout. Takže bychom se vlastně nikam moc neposunuli. Strach z chaosu a případné občanské války (která by v Číně nebyla nikterak novým jevem) vede lidi opět k onomu mei banfa. Neboli „je lepší nechat věci tak, jak jsou, protože jinak by mohly být ještě horší“.
A pak je tu další věc, a tou je cosi jedovatého, co prostupuje celou zemí. Jakási faleš. Je to ve vzduchu, který tu dýcháme. Je to v potravinách. U ničeho, co v Číně jíte, nemůžete mít absolutní jistotu, že to není zdraví škodlivé. Pro našince naneštěstí není tak snadné orientovat se v nabídce supermarketů a restaurací, takže to neřešíme tolik jako například naše učitelky. Bohužel pro nás. Ověřila jsem si to teď na vlastní kůži.
Je to v mediálním prostoru. Pochopitelně. Jsme přece v Číně. Je zajímavé, že obyvatelé Číny podle všeho vůbec nesledují hlavní státní čínskou televizní stanici, protože „na ty samé dobré zprávy se prostě nedá koukat“. Zprávy ústřední televize nereflektují realitu a onen ideální obraz země, kde se každému vše daří (a který neodráží to, co lidé ve svém skutečném životě prožívají) nikoho neláká ke sledování (poznámka: menším regionálním televizím i tisku se poslední dobou údajně daří „prolamovat ledy“ a informovat i o negativních událostech).
A je to i v lidech, kteří podle všeho začínají blbnout z toho, jak je při všech veřejných vyřizováních čekají jenom samé oplétačky (neboli čínské mafan). Jak jinak si vysvětlit nedávnou zprávu, že někde poblíž Xi’anu mladík srazil autem dívku (která ovšem utrpěla pouze lehčí zranění), od nehody samozřejmě ujel, o několik kilometrů dále zatelefonoval své matce, která ho vypeskovala, že jim to přinese akorát potíže, budou dívce muset platit léčebné výlohy, zkrátka samé mafan, takže milý mladík se vrátil na místo činu (dívka tam stále ještě ležela, neb nikoho ani nenapadlo jí pomoct a namočit se tak do toho taky) a dívku, která mohla nehodu jinak celkem bez újmy přežít, čtrnácti ranami nože ubodal k smrti. Nejvíce šokující na této zprávě je, že v Číně se to prý v případě podobných dopravních nehod děje úplně běžně (pod heslem „přejedeme ho raději dvakrát, ať je jistota“).
A co se stane s oním mladým vrahem? V Číně sice existuje trest smrti, ale když jsou peníze, dá se změnit na trest doživotí. A když jsou další peníze, dá se takové doživotí zkrátit na pár let. Ale o tom už se nikde psát nebude. I když to budou vědět všichni. Prostě je to tak. Mei banfa.