Obraz první (Xi’an, Shaanxi)
Lidé. Spousta lidí. Kufry. A pytle.
Nepropustný dav. Všichni se snaží dostat vpřed. Dovnitř.
Minuty běží. Dostávám se do rychlejšího proudu. Dav ještě houstne. Pokud to vůbec jde.
Blížím se ke vchodu. Ale to nejhorší teprve přijde. Zásek. Krosna padá, popruh se urval. Ušlapou mě. Sakra.
Nádražní zřízenec zastavuje dav. Není nad to mít v Číně na správném místě ve správný čas osobu s autoritou. Autorita je v Číně základ. Zachránil mě.
Jsem uvnitř. Do odjezdu zbývá půl hodiny. Uf.
Musím do haly číslo jedna. Už tam stojí fronta lidí. Poučena předchozími zkušenostmi se raději ptám okolostojících, jestli jsem tam správně na vlak do Pekingu, a dozvídám se, že ta fronta tam už čeká na další vlak. Zrada.
Deru se dopředu. Číslo vlaku mizí z cedule. Když dorazím k brance, právě ji už zavírají. Xi’anská pravidla.
Píšu si do deníčku: Do nádražní haly vždy dorazit nejméně hodinu předem!
Obraz druhý (vlak Xi’an – Beijing)
Čínské vlaky jsou prostě o třídu výš než ty české. Po hororu před nádražím jsem hned klidnější. Vlak třídy Z se pohodovou stodvacítkou řítí směr Peking. Za nějakých 800 korun přejedu 1200 kilometrů čínské tmy a ještě u toho můžu ležet.
Vlak je přetopený, ale po našich školních kolejích (kde v den, kdy jsem odjížděla, definitivně vypnuli topení) je to přece jen příjemná změna. Před spaním ještě pokecám se spolucestujícími.
Záchod čistý, na čínské poměry skoro až moc.
Obraz třetí (Beijing)
Nutně si potřebuju koupit lístek na vlak do Harbinu, který jede za čtyři dny. Vytipovaných mám několik možností, všechny už jsou vyprodané. Až na jednu. Jsem já to ale klikař. Aspoň si vyzkouším, jak se v čínských vlacích „měkce sedí“.
Na tenhle místenkový systém není člověk z maličké ČR moc zvyklý, ale čínské dráhy by bez něj absolutně nemohly fungovat. Čínské masy lidí je třeba trochu regulovat – například tím, že na každý vlak je vydán jenom určitý předem daný počet jízdenek. Většina z nich jsou místenky, pár stovek lidí pak jede ještě „bez místa“. Tito lidé se různě přesouvají po vagonu, který mají určen na své jízdence a snaží se vždycky aspoň na chvíli usadit, než je někdo vyhodí. Cenu jízdného musí ovšem i bez místenky zaplatit plnou.
Obraz čtvrtý (Beijing)
Nádraží v Pekingu hlídají dva chlapci se samopalem. Nějak nevím, jestli mi to dodalo pocit bezpečí. Dav jako před nádražím v Xi’anu tu každopádně chybí, takže tu tříhodinovou rezervu jsem si na to udělala zcela zbytečně. Dostat se do budovy mi tentokrát zabralo asi minutu.
Čekárna je v obrovském salonu se stolečky, měkkými křesílky a pianem. Všechna místa jsou samozřejmě obsazená. Obětuju asi 70 korun za hrnek čaje a na dvě hodiny se usadím do části vyhrazené pro předraženou kavárnu. Zbytek času do odjezdu vlaku trávím pozorováním Číňanů, kteří se neustále snaží nenápadně proniknout do tohoto vyhrazeného prostoru, aniž by si museli koupit něco k pití a obsluhy, která je chodí vyhánět. Za celé dvě hodiny jsem jediným člověkem, který si nejdříve objednal a pak se tam teprve uvelebil.
Chybí mi přednádražní mačkání, tak se jdu mačkat aspoň do fronty do vlaku. Asi se ze mě pomalu stává Číňan nebo co.
Obraz pátý (vlak Beijing – Harbin/Ha’erbin)
Na měkkém sezení se člověk vyspí skoro lépe než na tvrdém ležení. Následuji příkladu Číňanů: ze sedadla před sebou si vyklopím stoleček, plácnu sebou dopředu a spím.
Tedy snažím se. Pár řad přede mnou si nějaký Číňan dlouho do noci hraje s mobilem, který ve více či méně pravidelných intervalech vydává hlasité pípání podobné budíku. Po stém pípání už mi z toho opravdu lehce ujíždějí nervy, ale nechci vyvolávat mezinárodní konflikt. Otravný Číňan konečně usíná.
Ráno s mou historicky první čínskou instantní polívkou. Specialitou čínských vlaků jsou automaty na horkou vodu. Bez té se zkrátka žádný Číňan neobejde. Je to ostatně celkem fajn vymoženost i pro našince.
Obraz šestý (Shanghai)
Věděla jsem, že koupit lístky na vlak před čínským novým rokem (chunjie) nebude žádná sranda. Ale skutečnost přece jen lehce předčila mé představy. Už jen nalézt místo, kde se prodávají lístky, byla v podstatě detektivní práce na několik hodin.
Poprvé jsme to zkusili večer. Nejdřív jsme našli pouze obrovskou halu s prodejními automaty, ve kterých ale námi požadované lístky nešly koupit. Hledali jsme tedy dále – přepážky s lidskou obsluhou.
Po vyptání se asi na pěti místech jsme našli požadovanou budovu. Pán u přepážky nám ovšem oznámil, že lístky na ono datum se začnou prodávat až druhý den ráno, takže zatím máme smůlu. Nějak ho nenapadlo dodat, že se ale prodávají někde úplně jinde, což jsme se dozvěděli až druhý den, když jsme přišli znovu zkusit štěstí do budovy horko těžko vypátrané předešlého dne.
Od tohoto bodu naší pátrací akce nás začali Číňani posílat tak nějak „od čerta k ďáblu“. Ani jedna ze zhruba šedesáti přepážek, které jsme cestou minuli, nebyla použitelná. Všechny prodávaly lístky pouze šest dnů před odjezdem vlaku, nikoli ve standardním limitu dnů deseti.
Nakonec jsme to našli. Obrovská otevřená plocha, dva hangáry, v jednom občerstvovna, v druhém 130 okýnek, před každým fronta tak dvaceti lidí. Zaradovali jsme se i zrozpačitěli zároveň. Někde musí být ještě další háček.
Háček se objevil, když jsem zjistila, že přepážky jsou zavřené. Měly se otvírat až za tři hodiny. Tak jsme to vzdali a objednali si přes internet letenky.
Obraz sedmý (Shanghai)
Nádraží v čínském městě budoucnosti vypadá spíš jako takové malé letiště. Rentgenová kontrola při vstupu je samozřejmostí. V Šanghaji se k tomu přidává i několik desítek „gates“ (bran), aby byla iluze dokonalá. Ostatně když jezdí místní vlak rychlostí přes 300 km/h, nemají k takovému letadlu už moc daleko. Jen vzlétnout.
Ceny jsou i u takových moderních rychlovlaků celkem snesitelné. Trasa Shanghai – Nanjing dlouhá 300 km, kterou nejrychlejší dostupný spoj zvládá za hodinu a čtvrt, stojí zhruba 400 korun českých.
Jinak jsem i po množících se předchozích zkušenostech opět podcenila psychologii Číňanů a vlak jsme stihli jen tak tak.
Obraz osmý (Suzhou)
Nádraží v Suzhou, to je modernita sama. K dokonalosti mu chybí jen to, že východ vede pouze na severní stranu, přičemž centrum je směrem na jih a pěšky se tam prakticky nedá dostat.
Prostor před nádražím je plný lidí, co vám ochotně nabízejí odvoz kamkoli. Cenu lépe ani nezjišťovat, cizinec bude vždy obrán, tak už to na světě (a v Číně zvlášť) chodí.
Při odjezdu si škrtám pravidlo, které jsem si v Xi’anu zapsala do deníčku. Být na nádraží více než hodinu předem je na západě Číny nepochybně třeba. Ale tady jsme na východě. Tady nádraží fungují. Funguje tu spousta věcí. Až mě to udivuje.
Udivující je i rychlost, s jakou po příjezdu vlaku do cílové stanice naběhne do každého vagonu úklidová četa, která ho do pěti minut vyčistí a ještě otočí všechny řady sedadel tak, aby na cestě zpět seděli opět všichni cestující po směru jízdy.
Obraz devátý (vlak Suzhou – Nanjing)
Cestou ze Suzhou se rychlost vlaku vyšplhá až na číslo 331.
Čínské vlaky jsou málem tak rychlé jako růst čínské ekonomiky.
Jaká je ale asi skutečná cena téhle možnosti vytáhnout se před zbytkem světa?
Těžko říct. V oblasti dopravy se každopádně může zbytek světa Čínou alespoň jemně inspirovat.
