Reklama
 
Blog | Tereza Švarcová

Pivo a řízek – to je to, oč tu běží

O hledání střípků vlastní národní identity. Jak se cítí obyčejný Čech v miliardové Číně.

Předem upozorňuji, abyste od tohoto článku neočekávali žádnou rádoby-intelektuální odbornou esej. Je to jen tak trochu o životě. Snad trochu přízemně. Ale tak, jak to na mě postupně během mého čínského pobytu přicházelo. Vycházím ze svých osobních prožitků.

 

Pokud jsem byla v minulosti dotázána na svoji identitu, nikdy jsem neměla potřebu identifikovat se jako „Čech“ (pro zjednodušení tak nazývám všechny obyvatele ČR, ač já osobně jsem z Moravy, ale na pojmenování „Moravan“ vážně nelpím a nikdy bych ho sama o sobě neužila). Snad bych se bývala ráda označila za „Evropana“, ale na to jsem si nepřipadala dost kosmopolitní, dost evropská, dost světová. Byla jsem někde mezi. Českou republiku jsem nikdy neměla potřebu nějak zvlášť hájit (ostatně některé rysy naší vlasti se před zahraničím hájí dost těžko, co si budeme povídat).

Reklama

 

A pak přišla Čína. A onen velký čínský národ s pět tisíc let dlouhou historií (oni to o sobě vážně prohlašují často a rádi). Hrdý národ, který se cítí kulturně nadřazen nad zbytkem světa.

 

A ve mně se najednou probudil jakýsi vnitřní vzdor. Jakási potřeba hájit samu sebe, hájit svoji identitu, hájit svůj národ. Ať už je jakýkoli.

 

Na počátku to nebylo snadné. Když jsem byla dotázána na svoji zemi, jen stěží jsem dokázala vymyslet něco dalšího krom piva. A hokeje. Kouzlo hokeje většina světa nepochopí (je to hra populární jen v několika málo zemích) a o pivu se v Číně, kde místní pivo je jen ochucená voda, hovoří špatně. Začala jsem ale využívat každé příležitosti představit alespoň ve třídě spolužákům trochu české kultury, i když se jednalo jen o zdánlivě bezvýznamné střípky.

 

Kroje. V ČR dnes už nejsou právě v módě, ale když jsem ve škole japonským a korejským spolužákům ukazovala fotky hanáckého kroje a vyprávěla, jak to všechno vzniklo (po předešlém pečlivém nastudování), měla jsem z toho radost. Z toho, že jim můžu něco ukázat. Že jim můžu poodkrýt aspoň kousíček místa, odkud pocházím. A zároveň jej poodkrýt i sama sobě. Protože do chvíle, než jsme ve škole dostali tento úkol, jsem na české, moravské a slezské (tady dělím záměrně, neb kroje se regionálně značně lišily) neměla nikdy potřebu ani pomyslet.

Mimochodem tradice krojů je mnohem populárnější mezi Američany s českými kořeny než mezi samotnými Čechy. Jestli to nesouvisí s tím, že člověk si určitých věcí začne vážit, až když je ze svých kořenů vytržen (v mém případě sice jen na rok, ale přece).

 

Hokej. Jak už jsem psala výše, většinu světa tenhle sport moc nebere, ale je to něco, co nás Čechy tak nějak spojuje. A spojuje to i Čechy v zahraničí. Byl to právě hokej, který mě před pár dny přivedl na setkání se třemi krajany v Číně. Prožili jsme si spolu velké vítězství nad Američany a zanadávali jsme si spolu nad porážkou od Švédů. Bylo to fajn. Byl to kousek domova. Ať už takový obrázek domova berete jakkoli. Když člověk žije mezi miliardou Číňanů, udělá mu to radost. Je mezi svými.

 

Krteček. Krtečka jsem si pro prezentaci spolužákům (v tomto případě především z Kazachstánu a některých afrických zemí) vybrala hlavně proto, že je v Číně tak populární. Ne náhodou se stal maskotem českého pavilonu na loňském Expu. Krteček je zkrátka fenomenální výtvor, který vás „chytí“.

Zároveň s ním jsem si připomněla i československou tradici kreslených večerníčků výjimečných svým vtipem i provedením. Až když jsem slyšela, jak se holky z jiných zemí (jednalo se o naše sousedy, konkrétně Polsko a Německo) baví o různých amerických dětských seriálech, na kterých vyrůstaly, uvědomila jsem si, že já vyrostla na těch českých (československých). A vystačila jsem si. I večerníčky jsem tedy musela zařadit do pomyslného šuplíčku své osobní kulturní výbavy.

 

Reklama na ČR. Když jsme měli udělat prezentaci na destinaci pro letní dovolenou, vybrala jsem si opět svou vlast. Ne snad až tolik proto, že bych si nepřála trávit léto i v jiných krajích, ale potřeba ukázat, odkud pocházím, byla opět silnější. Zvlášť vzhledem ke skutečnosti, že někteří spolužáci z Kazachstánu neví ani to, kde je Evropa, natož aby jim něco říkala ČR. Spolužačka z Kanady nás také původně identifikovala jako jinou zemi. Afričani (konkrétně ze Somálska, Súdánu a Džibuti) se jediní alespoň lehce chytali. Vypovídá to něco o nás nebo o výuce zeměpisu v těchto zemích?

Na základě své vlastní „reklamy“ na ČR jsem se oproti svému původnímu plánu trochu překvapivě rozhodla strávit srpen doma. Jít na hory, do lesa, na houby, na borůvky (jestli ještě budou). Zajet si na „fesťák“. Někam na hrad. A taky na jižní Moravu mezi vinice. A vůbec všude. Nemáme toho málo. Jenom si to člověk běžně neuvědomuje. Má pocit, že žije v zadlužené bezvýznamné středoevropské zemi (již většina cizinců identifikuje jako zemi východoevropskou, v čemž je já vždy ráda znovu opravím) řízené zkorumpovanými politiky (či snad těmi „v pozadí“, kteří řídí ony politiky) a že je to tady všechno na pytel.

Ale to záleží pouze na tom, jak se na to člověk dívá. Máme potenciál na to žít v zemi, ve které se budeme lépe cítit. Ovšem to se nemůže naplnit, dokud se nezmění to, že jedním z hlavních rysů české národní povahy je „na něco (čtěte: všechno) si neustále stěžovat“. Ne že by snad nebylo na co. Ale mudrování v hospodě u piva toho mnoho nevyřeší. Možná by stačilo dívat se na svět jinak. A uvědomit si, co všechno máme ve srovnání s většinou světa. Žijeme si v podstatě jako prasata v žitě. Ale o tom až příště.

 

A nyní, na závěr, k onomu pivu a řízku, zmíněným v nadpisu.

Moje posedlost pivem a českým jídlem pochopitelně pramení z dlouhodobé čínské deprivace. Čínské jídlo chutná. Chutná vám první měsíc. Ten druhý se to taky ještě dá. Ale pak se ve vás začne probouzet touha po věcech, o kterých jste si doma mysleli, že jsou spíše na obtíž. Všechna ta těžká česká jídla. Svíčková. Vepřo-knedlo-zelo. Guláš. Řízek s bramborovým salátem. I ten smažený sýr s hranolkama, co si můžete dát v každé české hospodě (a já si ho za měsíc snad dám v české hospodě v Pekingu). Halušky. Nadívané kuře. A tvarůžky. A chleba, který chutná jako chleba a nemá sladkou chuť (jako ten čínský). A rohlík s máslem, ta dokonalost v jednoduchosti.

A pivo. Za české ceny.

Věřte nebo ne, když se sejde v Číně Čech s Čechem, nakonec se zaseknou právě u toho piva a řízku. Je to zkrátka v nás.

Někdy si to vyzkoušejte.