Reklama
 
Blog | Tereza Švarcová

Posledních dvacet dní

Na počátku všeho stála náhoda. Shoda okolností, která mě přivedla do kurzu čínštiny na Konfuciově Akademii při Univerzitě Palackého. Počáteční šok, který byl následován mým prvním opravdu hlubokým zájmem o něco. A pak konečně i myšlenka na studium čínštiny „na plný úvazek“, která se od samého počátku neodmyslitelně pojila i se studiem v Číně.

Ovšem tehdy byla pro mě ona Čína kdesi daleko, oddělená časovým odstupem tří let, jež měla uplynout až někdy „za dlouho“, nebylo tedy třeba se něčeho bát. Tři roky se najednou změnily na pouhých dvacet dní. Dvacet dní, které mě dělí od mé první velké životní cesty. Znám mnoho lidí, kteří už v Číně byli, takže mi vlastně studium v Číně nepřijde jako něco vyloženě mimořádného, ovšem, na druhou stranu, lidé mají své vlastní individuální osudy a každý takový rok v Číně, jaký letos čeká konečně i na mě, se nějak liší.

Od loňského prosince, kdy jsem byla oficiálně nominována na stipendium pro studium v ČLR, mi prošlo rukama už mnoho papírů a formulářů, ovšem nedělám si ani zdaleka iluze, že by tyto formality (shouxu) měly snad už být u konce. Je mi jasné, že po příjezdu do Číny budu muset vyplnit ještě spoustu kolonek a že číslo svého pasu potom už nikdy nezapomenu. Už samotná žádost o stipendium obnášela obálku tlustou zhruba čtyři krát patnáct papírů, kterou bylo třeba odeslat do Prahy na ministerstvo, odkud už mé osobní údaje dále putovaly do příslušných cílových stanic.

Žádat o něco znamená muset se neustále něčemu přizpůsobovat. Od vyplňování konkrétních kolonek, které technicky ani nelze požadovaným způsobem vyplnit, až po nástup na danou čínskou univerzitu, jejíž konečný výběr závisí na čínské straně, nikoli na studentovi. Mým původním výběrem bylo město Nanking (Nanjing) ležící kousek od letos již dost EXPOnovaného města Šanghaj (Shanghai), nakonec však vyrážím do naštěstí i u nás relativně známého města Xi’an, jež je od mého vyvoleného Nankingu vzdáleno po železnici zhruba 1200 kilometrů. Do města, pod jehož názvem si ti obeznámenější jako první vybaví terakotovou armádu a prach. Prach, který tvoří hlavní problém místního ovzduší, podobně jako tomu je i v Pekingu (Beijing). Jde o onen tak často kritizovaný čínský smogový problém, jenž je však z velké části způsoben přírodními podmínkami v oblasti. Provincií Shaanxi, jejímž hlavním městem je právě Xi’an, prochází sprašová plošina (Huangtu Gaoyuan), jež způsobuje značné prachové znečištění ovzduší v severní Číně. Nadměrné množství smogu tento problém samozřejmě dále zhoršuje. Obávám se, že se na místě asi nedočkám vyvrácení svých obav, že bez roušky to nepůjde.

Reklama

Příprava na rok v Číně vám také značně provětrá peněženku. Jakožto stipendista mám náklady samozřejmě nižší, ovšem ani tak není taková cesta zadarmo. Kromě očkování, které je pro všechny cestovatele po Asii už spíše rutinní záležitostí, je třeba navštívit všemožné lékaře, pořídit si rentgen plic, otestovat se na HIV a syfilis, v případě potřeby zakoupit roční zásobu pravidelně užívaných léků a pro jistotu si nechat vyrobit nové dioptrické brýle. To vše je často spojeno s přemlouváním lékařů a horlivým vysvětlováním situace. Mimo zdravotní stránku věci se další peníze „poztrácejí“ v různých nákupech, bankovních transakcích a blíže neidentifikovatelném množství maličkostí.

Vyřizování těchto „otravných formalit“ (ban shouxu hen mafan) dokáže v člověku zcela potlačit jeho původní plán strávit léto opakováním čínských slovíček a přípravou na praktické životní konverzace (na letišti, s taxikářem, při ubytování na kolejích a podobně). A když už se člověk k onomu učení dostane, brzy zjistí, že odjezd se blíží, a on má zatím v kufru sbalený pouze rentgen svých plic. Možná je nejvyšší čas si alespoň sepsat seznam věcí, bez kterých se neobejdu, který jsem chtěla mít hotový už před půl rokem…