Pocity z příjezdu do Číny č. 1 a příjezdu do Číny č. 2 lze jen těžko srovnávat. Před třemi lety jsem si nedokázala zcela představit, co bych měla od téhle země vlastně čekat. Čína mě zasáhla zcela nepřipravenou přímo doprostřed čela. Vyzbrojena hořkosladkou zkušeností z čínské koleje v Xi’anu, kde jsme spali na prkně a v zimě zmrzali na betonové podlaze, ze světa, kde nic nefungovalo (ale vlastně to ve skutečnosti asi fungovalo, ale tak nějak „čínsky“), jsem se rozhodla, že dám Číně ještě jednu šanci.
Vydala jsem se do Nankingu. Západní Čínu, takovou tu „opravdovou“ , jsem vyměnila za Čínu východní. Nanking leží pouhých 300 km od Šanghaje, vlakem se sem dá dojet za hodinku a kousek. Na první pohled by se mohlo zdát, že to tu bude všechno fungovat trochu „západněji“ (ač geograficky se nacházíme východněji – v Číně ovšem dostává naše evropská představa o rozvinutém západě a zaostalejším východě tak trochu na frak). Na druhý pohled je to pořád ta „stará dobrá Čína“, jak jsem ji pojmenovala v nadpisu. V zásadě je to tu všechno stejné jako tehdy. Máme tentokrát sice matraci, ale Číňani rádi spí na tvrdém, takže rozdíl mezi čínskou matrací a prknem je minimální. Sprchy a záchody snad trochu čistší než minule, okna v zimě nebudou těsnit, to na nich vidím na první pohled (a v provincii Jiangsu navíc není topení, ač teploty v zimě klesají i pod nulu). Celé dny trávíme jen stáním ve frontě na všemožných registracích, ve špitále už mě zase donutili projít znovu odběrem krve a zaplatit za to jako za deset čínských obědů. Ale já se na tohle všechno dívám teď už jinýma očima. Vím, že takhle to v Číně vypadá a takhle to v Číně chodí. Když to člověk přijme, najednou se mu volněji dýchá. Svět okolo už se netváří tak nepřátelsky. Prostě to takhle je. A tečka.
Závěrem jedna praktická poznámka k razítkům. V Číně je razítko důležité jako snad nikde na světě. Pořád jsem si říkala, co se mi na mé zprávě z krevních testů na HIV a syfilis (bez kterých člověk nemůže v Číně požádat o povolení k pobytu) nepozdává. Něco jí chybělo. Chybělo jí razítko. Došlo mi to až v momentě, kdy mi velice „příjemná“ Číňanka v bílém plášti, co se tvářila jako nejdůležitější doktor v celé nemocnici, řekla, že bez razítka mi ten papír prostě nemůžou přijmout. Že nepomůže razítko na vedlejší celkové lékařské zprávě. Razítko prostě musí být na každém papíře. Přes to nejede vlak. Ideálně velké, kulaté, červené a s hvězdou – takové, jako je každé správné čínské razítko, bez kterého se v Číně neobejde vůbec nic. Prý to není tak, že by mi nevěřila. Ale papír z nemocnice jsem si mohla přece napsat i sama. Když se to tak vezme, mohla jsem si přece vyrobit sama i papír s razítkem. Třeba i z azylového domu (jak navrhl přítel, když si vyslechl můj nemocniční příběh), ono je to asi jedno odkud, jen aby tam to razítko bylo. Protože takové razítko, to je součást procedury. A procedury se v Číně musí dodržovat. Za každou cenu. Forma v Číně (alespoň prozatím) vítězí nad obsahem. Stále je to ta „stará dobrá Čína“.