Tak už je ze mě Číňan

Část první: Proměny

Poslední dobou na sobě začínám pozorovat, kterak postupně podléhám čínskému kulturnímu tlaku. Stala jsem se obětí „sinizace“, jakéhosi kulturního „počínštění“. Jak se to projevuje?

Vyhledávám davové strkanice a nebojím se bojovat o svoji pozici fyzickým odstrkováním ostatních. Tady to není neslušné. Tady je to nutnost. Jinak se člověk nikam pořádně nedostane.

Reklama
Silnici přecházím kličkováním mezi auty a poskakováním mezi náhodně vzniknuvšími mezerami. A nějak mě to vůbec netankuje.
Když jedu vlakem, koupím si nejlevnější jízdenku a trpím celou noc na tvrdém sezení.
Bez svojí kaishui (převařené horké vody) neudělám ani krok.
Ve výjimečných případech nepohrdnu ani teplým čínským pivem.
Jsem schopná jít na jakkoli hnusný čínský záchod (i ten bez dveří).
V obchodě mi řekla prodavačka: „Vypadáš, že už tady nějaký ten pátek bydlíš“.
Konečně mám pocit, že rozumím, co lidi kolem mě říkají.
V zamyšlení jsem na konci české věty místo tečky napsala malé kolečko (tak se zakončují věty ve znacích).
V angličtině používám předložky v jejich čínském významu (a když si to uvědomím, připadám si jako blbec).
V nových situacích se orientuji víceméně intuitivně, protože i to neznámé je pro mě nějakým způsobem už tak trochu známé.
Když překročím hranice a vrátím se zpět do Číny, cítím úlevu. Trochu se za to stydím, ale cítím, že jsem zpátky doma. Jakkoli mě ten domov (a hlavně jeho obyvatelé) stihne do pěti minut bezpečně znova vytočit.
A jak už jsem napsala výše, jela jsem na motorce ve třech lidech s velkým batohem a kufrem. Kdo si to nikdy nevyzkoušel, není pravý Číňan. A jak že jsem k tomu přišla?

Část druhá: Čínou na motorce

Bez přehánění musím přiznat, že to byl můj nejlepší den v Číně. I když jsem skončila celá ošlehaná větrem a spálená od sluníčka tak moc, že na nás poprvé Číňani nezírali kvůli tomu, že jsme cizinky, ale kvůli barvě naší kůže. Dělaly jsme si s mojí spolucestovatelkou legraci, že až se nás někdo zeptá, odkud jsme, budeme odpovídat že z „Hongguo“ (tedy „Červené země“).

Těžiště mého okouzlení ovšem nespočívalo v samotné jízdě, nýbrž v regionu, který jsme na té motorce spolu s naším řidičem-domorodcem objížděli. Jedná se o okres Yongding v provincii Fujian v jihovýchodní Číně. Tato oblast je obývaná národností Hakka (v čínštině Kejia), která je známá především stavbou obrovských hliněných obydlí nazývaných čínsky tulou. Nejznámější mají kruhový půdorys, ale v oblasti jich lze najít i mnoho čtvercových a obdélníkových, případně oválných.

V jednom takovém obřím tulou může bydlet až 600 osob. Tento počet v dnešní době už není příliš aktuální, protože mladí lidé dávají přednost spíše modernímu a hygieničtějšímu bydlení. V tulou totiž nenajdete ani záchod (takže má každý v pokoji plastový kýbl) a mytí a praní se odehrává v otevřeném kanále na dvoře. Starousedlíci jsou ovšem na tento způsob života zvyklí, takže i dnes se v tulou setkáme se spoustou jejich obyvatel, většinou starých babiček, které tam celé dny vysedávají a čekají, až se objeví turista, z něhož by mohly vydolovat deset kuaiů (počeštěně „chujů“) za to, že ho nechají vyšplhat po schodech až do nejvyššího patra.

V nejturističtějších tulou je celý dvůr zaplácaný stánky se všemi možnými suvenýry, které nikdy k ničemu nebudete potřebovat. A taky s čajovými lístky. Čaj se tu pěstuje všude. Krom něj najdeme v místní kopcovité krajině například i jakýsi speciální místní tabák a samozřejmě spoustu typických čínských terasovitých polí. Sem tam i s nějakým tím vodním buvolem. Na našich projížďkách po okolí mě neustále napadala jedna věc. Že tohle je ČÍNA. Čína taková, jakou jsem si ji představovala, než jsem v září přijela. Zelené kopce, čajovníky, terasovitá políčka, zemědělci ve špičatých slaměných kloboucích, zaprášené cesty, po kterých se jezdí na starých motorkách. Vše pomalu plyne v pohodovém tempu, není kam se hnát. Můj čínský sen.

A milí lidé, co se vás nesnaží za každou cenu „odrbat“ (jen občas, pořád jsme přece v Číně). Jako uniformovaný hlídač a kontrolor vstupenek, který mě sám od sebe vzal na motorku a ochotně zavezl až na místo prodeje lístků, které se zcela nepochopitelně nacházelo na úplně opačném konci vesnice. Ani jsem neměla čas začít přemýšlet nad tím, jestli náhodou není příliš nebezpečné sedat s Číňanem na motorku, a už jsme byli pryč. Nebo jako majitel hostelu, který si nás našel dřív, než jsme ho my samy začaly hledat, posadil nás na motorku i se zavazadly a zavezl až na místo. Bez motorky tady zkrátka nedáte ani ránu. A pro nás „vetřelce“ je to vynikající způsob, jak se ponořit ještě o trochu hlouběji do života obyčejné Číny obyčejných Číňanů.