Reklama
 
Blog | Tereza Švarcová

V „civilizovaných zemích“ chce být člověk alespoň na záchodě sám

Ne už tak v Číně. Aneb další várka zápisků ze země, kde dveře na WC jsou asi jen "buržoazním přežitkem" a kde se samo nic nevyřeší. Ze země, kde se uměle vytvářejí řešitelné problémy, aby se jimi překryly problémy skutečné.

Čínská záchodová kultura je mezi obeznámenými cestovateli dost proslulá. Někteří lidé jsou jí natolik fascinováni, že si dokonce pořizují sbírky fotografií z inkriminovaných míst, aby se měli po návratu doma čím pochlubit. Přiznám se, že tuhle choutku přímo nesdílím. Ale přesto se nevyhnu tomu, abych se k této problematice alespoň zběžně nevyjádřila.

Čínské záchody jsou významným kulturně-společenským fenoménem. Už v počátcích svého studia čínštiny jsem od svého učitele slýchala veselé historky o tom, jak čínští muži středního věku na veřejných toaletách čapí nad svými dírami a vesele diskutují či si čtou noviny. Přiznám se, že na takovouto záchodovou kulisu jsem v Číně zatím nenarazila. Možná dámské záchody fungují jinak.

Reklama

Na většině záchodů sice dveře existují, ale pro domorodce mají pramalý význam (a většinou je tudíž za sebou nezavírají). Zatímco pro „zápaďáky“ je tato biologická potřeba poměrně intimní a soukromou záležitostí (obzvláště pro něžnější polovinu lidstva), v Číně jsem vypozorovala přístup právě opačný. Zatím vrcholným zážitkem byly „záchody“, u kterých nám zastavil dálkový autobus (jako se třeba v ČR zastavuje u benzínek), kde člověk za zdí spatřil pouze pět otvorů v zemi vedle sebe a nad nimi stejný počet přikrčených Číňanek, kterým ani v nejmenším nevadilo, že se před jejich zraky už kupí fronta na případně uvolněnou díru.  Možná jsem byla vychována v nedokonalé kultuře, ale určité věci zkrátka psychicky ani fyzicky (zatím?) nezvládám.

Člověk se lehce otrkává alespoň na koleji. Do našeho „hnízdečka“ nám před týdnem přibylo čtrnáct nových, poněkud hlasitých, malajských spolubydlících, které mají k „záchodové kultuře“ ještě o trochu více posunutý vztah spočívající v tom, že nechápou význam splachovadla (alespoň ne ve významu, v jakém ho chápeme my). Bylo asi naivní domnívat se, že snad všude na světě (pakliže máte splachovací záchod) je normální po sobě před odchodem spláchnout.

Ale abych se tu nezabývala pouze vyměšováním, zkusím přidat na závěr malý postřeh ohledně jiného aspektu čínské mentality. A tím je řešení problémů. Malých i velkých. V zásadě platí, že člověk na nižší pozici se ze zásady ani nepokouší vyřešit problém jakéhokoli charakteru (i banálního) bez posvěcení vyšší autoritou. I když mu sami navrhnete možné jednoduché nijak problematické řešení, nemůže ho přijmout, je-li na to sám.

Řešíte-li problém přímo s vyšší autoritou, tato autorita vás vždy odkáže na osobu na stejné úrovni hierarchie, která vás následně odkáže zpět k té první. Oba tyto články řetězu shodně tvrdí, že problém bude vyřešen, ale ve skutečnosti vás pouze chtějí (alespoň dočasně) setřást. Z tohoto čínského bludného kruhu nelze nikdy vystoupit.

Když tedy není možné řešit opravdové problémy, vždy se vyplatí vytvořit umělý problém, pro nějž už v okamžiku jeho vytvoření existuje předem připravené řešení. Marně se pak můžete pokoušet vysvětlovat, že tento problém řešit nepotřebujete, protože vůbec neexistuje, a že byste dali přednost vyřešení jiného (skutečně existujícího) problému. Nakonec vám stejně nikdy nezůstane nic jiného, než se smířit s realitou, a žít dál. A ono to taky nějak půjde.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama