Trpělivá ani vytrvalá jsem já nikdy nebyla. Když jsem se třeba onehdy rozhodla, že začnu plavat, vydrželo mi to rozhodnutí asi tři návštěvy bazénu a byl konec. A tak to bylo vždy se vším – chtěla jsem se naučit plést, vyšívat, hrát na hudební nástroj (vystřídala jsem čtyři), vařit (k tomu se teď po dvacítce konečně vracím), začít sportovat, napsat knihu (to spíš jen tak pro sebe).
A pak přišlo TO. Tedy ta – čínština. Tajemná, neuchopitelná a, přiznejme si to zcela „lidově“, těžká jako prase. Z jakéhosi náhlého popudu jsem se rozhodla, že tentokrát musím vytrvat, nesmím to vzdát. Zatím se držím. Už přes pět let. Studijní krize přicházejí poměrně pravidelně (a to nejméně jednou měsíčně).
Pro osobní trénink trpělivosti si snad nelze vybrat lepší obor. Hned na samém počátku studia musíte vstřebat varování, že čínština je jazyk, kde se vám i po dvaceti letech studia může stát, že dostanete do ruky text, kterému nebudete rozumět ani slovo. To vás však nesmí odradit. Man man lai jiu hao. Musíš na to jít pomalu, postupně… A ono to nějak půjde. Ok. Proč ne. Ale to „pomalu“ má pár háčků.
V čínštině si i po pěti letech můžete připadat jako naprostý začátečník. Třeba když vám váš nový učitel řekne, že to, na čem jste postavili základy své výslovnosti, je vlastně tak nějak špatně. S vaší výslovností sice patříte v rybníku cizinců k těm lepším (až nejlepším) „rybám“, ale něco tomu chybí. Je třeba zapracovat na tónech. Na tónech ale takhle pracuju už pět let. Ale může to být lepší. Ok.
Challenge accepted.
Ono to však není jenom o těch tónech (byť tóny jsou to první, co se obvykle i naprostému laikovi v souvislosti s čínštinou vybaví). Nesmíme zapomenout na znaky. Ve slovnících jich objevíte pár desítek tisíc, vám musí ke štěstí stačit pár ušmudlaných tisícovek. Když se přehoupnete někam za tři tisíce, přijde vám najednou ten „čínský svět“ mnohem jednodušší. A vy ty znaky přestanete konečně počítat. Čím víc znaků se však naučíte, tím více se začínají rozevírat nůžky mezi množstvím znaků, které dokážete přečíst, a znaků, které dokážete i reálně ručně napsat. Pak se najednou ve škole nad testem (výjimečně bez elektronického slovníku) přistihnete, jak si připadáte jako úplný trouba. Ale nevadí. Man man lai jiu hao. Je třeba začít více trénovat psaní znaků.
Another challenge accepted.
Kdyby to bylo všechno jenom o tónech a znacích, tak by to ale vlastně bylo úplné nic. Ten pravý problém nastává při kontaktu s reálnou čínštinou a jejími reálnými mluvčími. To se pak člověk najednou dozví, že v učebnicích jsou samé nesmysly, že „takhle se to neříká“. A tak nezbývá, než se snažit z praxe pochytit co nejvíce z toho, „jak se to říká“. Jenže hlava už začíná být toho všeho plná, všechno se to motá, člověk opakuje stále stejné chyby. Ale tak hlavně, že si nějak rozumíme. Jazyk má přece sloužit především ke komunikaci.
Problém je ten, že ono se toho v čínštině používá celkem dost. Naučíte se nějaká ta základní slovíčka, pořádek slov ve větě a trochu toho, co v učebnicích nenajdete. Ale to není vše. Číňané si velice potrpí na různá ustálená spojení. Mají jich dokonce několik typů.
Nejznámějším typem jsou tzv. chengyu. Čtyřslabičná (chcete-li čtyřznaková) spojení, která obvykle ve zhuštěné formě dokáží vyjádřit nějakou složitou (či hlubokou nebo také obojí) myšlenku a zároveň, jak se tak říká, sednou jako prdel na hrnec. Některá se dají použít i v češtině, třeba zamilovat se na první pohled (一见钟情) či to se snadno říká (谈何容易). Většina bohužel ne. Třeba 画蛇添足, doslova malovat hada a přidat mu nohy (jinak také pokazit něco tím, že tam přidáme něco navíc tak, že je toho už příliš – jednoduše řečeno). Je nutno dodat, že Číňani si v těchto spojeních libují. V Číně jsem jednou u zkoušky ze čtení dostala text, jehož málem polovinu tvořila pouze různá chengyu. Vtip je v tom, že když vám ono chengyu není známé (tedy nemáte ho našprtané – a to je něco, co mi nikdy nešlo), jeho pravý význam si v 95 procentech případů prostě neodvodíte. Na závěr jen dodám, že těchto spojení není jenom pár nebo pár desítek nebo pár stovek. Jsou jich dokonce tisíce. A mají vlastní specializované slovníky.
Kromě čtyřslabičných chengyu však existují ještě rčení a různá jiná „to se tak prostě říká“. Ta mívají slabik většinou více. Mým oblíbencem zatím stále zůstává 老虎屁股摸不得, aneb hodně volně přeloženo: nesahej tygrovi na zadek. (Důsledky takového jednání nechť si čtenář domyslí sám…)
Po několika letech vytrvalého studia se vám sice začne čím dál častěji stávat, že porozumíte nějakému textu i bez slovníku, ale pro úplné pochopení je zpravidla nutné elektronického pomocníka vytáhnout (pozn. aut.: hledání neznámého znaku v papírovém slovníku doporučeno pouze těm opravdu trpělivým studentům!) a začít hledat. A zapisovat si stovky nových slovíček, o kterých už v tu chvíli tušíte, že je stejně do příště zase zapomenete. Přesto už to ale začíná vypadat celkem nadějně…
… A to alespoň do té doby, než máte něco sami napsat. Stane-li se vám náhodou, že nějaká věta ve vašem článku zůstane čínským učitelem neopravena, či je dokonce pochválena jako velice dobrá, máte z toho druhé Vánoce. Většinou si sice uvědomíte (tedy jste-li tak uvědomělý), že je na té vaší větě něco špatně, ale sami si marně lámete hlavu, co si s tím počít. Pak uslyšíte od Číňana správnou odpověď a najednou je vše úplně jasné. Je to tak přirozené. Jenže. Příště tu chybu uděláte zas. Nebo nějakou jinou.
A když je vám to stále málo a chcete víc, vrhněte se na klasickou čínštinu… Ve které je to všechno úplně jinak. A o zábavu máte určitě zase na nějakou dobu postaráno.
PS: Čtenářům se omlouvám za trochu delší článek, kolegům čínštinářům se omlouvám, že jsem toho tolik vynechala. Studiu čínštiny zdar!