Reklama
 
Blog | Tereza Švarcová

Zelená Čína (?!)

Pár poznámek k ekologii v Číně. A k plánům Šanghaje stát se nejdokonalejším městem na světě.

O smogu v čínských městech a znečištěných řekách, kde vymírají vzácné druhy zvířat, asi netřeba nyní na tomto místě psát. O tom se dnes tak nějak všeobecně ví. Čínský rozvoj posledních šedesáti let je celou dobu doprovázen devastací životního prostředí. Do tohoto trendu můžeme započítat jak například kácení lesů, když se za Velkého skoku v Číně ve velkém tavila ocel (a bylo třeba ty ve výsledku pochopitelně nefunkční domácí vysoké pece něčím živit), stavbu monstrózního vodního díla Tři soutěsky na Dlouhé řece, tak i existenci všech čínských tepelných elektráren a nepřeberného množství továren na všechno (doslova). A spoustu dalšího.

Na první pohled není v Číně tedy pro nějaké ekologické smýšlení místo. Ovšem, mluví se o tom. Tak jako ve zbytku světa i v dnešní Číně je slovo „zelená“ tak nějak „sexy“. O problému všeobecného znečištění se tak nějak ví, jen se s tím zatím nic moc nedělá. Podobně, jako většina obyvatel není spokojena se sociální a ekonomickou (ne)spravedlností v zemi, a taky s tím v podstatě nikdo nic nedělá. Tak už to v Číně zkrátka chodí.

 

Reklama

Střípky ze života

Chtěla bych představit pár malých střípků, které postupně vytvářejí mozaiku možné budoucí „zelené Číny“, jakkoli vycházejí z podivných základů a občas působí až směšně „čínsky“: 

Třídění odpadu. Třídění odpadu jede v Číně opravdu ve velkém. Tato skutečnost ovšem nevychází ani tak z ekologického cítění lidu, nýbrž z ekonomických potřeb jisté poměrně početné části obyvatelstva, která se tímto tříděním odpadu živí.

Odpadkové koše v Číně mají dvě části: část na odpad recyklovatelný a část na odpad nerecyklovatelný. Tohle rozdělení je poněkud matoucí, ovšem nemusíte se obávat, že byste své odpadky zahodili do špatného oddílu. Je to úplně jedno. Všechny odpadkové koše jsou pravidelně navštěvovány skupinou sběračů všeho, co se dá recyklovat. Ani kousek plastu nepřijde nazmar. A je zcela jedno, jestli jste ho vy sami hodili do části „recyklovat“ či „nerecyklovat“.

Zahraniční studenti jsou mezi těmito sběrači obzvláště oblíbení. Dáte-li si venku pár piv, můžete si být jisti, že se záhy stanete objektem zájmu nějakého sběrače, který si na vašich pár lahví rád počká. Kšeft je kšeft. Sběrači přitom nevypadají, že by ke své práci přistupovali s odporem. Upřímně se na vás usmívají za každou podanou lahev. A vy jim k výdělku rád pomůžete. Je to zkrátka jejich práce.

Minulý týden jsem byla svědkem velkého třídění odpadu na naší koleji. Všechen odpad se shromažďuje ve sklepní místnosti, která je čas od času celá vyklizena, všechen odpad se vyhodí ven na chodník, naběhne parta sběračů a vše za peníze směnitelné se vytřídí a odveze.


Ten systém šlape jako hodinky a běžní obyvatelé se nad ním vůbec nemusejí zamýšlet. Sice to nepodporuje individuální zodpovědnost obyvatel, ale zase to dává obživu mnoha lidem. A zaměstnanost se v Číně vždy počítá. 

Městská zeleň. Mám to štěstí, že se nacházím v Xi’anu právě v době, kdy probíhá velká akce s názvem „Expo Xi’an“, která má v očích místních obyvatel (Xi’an je dnes obvykle řazen do regionu západ, tedy toho méně rozvinutého) pozvednout Xi’an na úroveň Pekingu (Olympijské hry 2008) a Šanghaje (Expo Shanghai, 2010).

Do samotného areálu jsem se zatím podívat nešla, ale stopy „zeleného šílenství“ lze pozorovat dokonce i v bezprostřední blízkosti našeho kampusu, kdy byl blízký obchvat (taková menší šestiproudovka) narychlo vyzdoben pásem stromů, které tam byly bez nejmenší koncepce jenom tak naplácány. Hlavně ať je to ale vidět. A aby to bylo vidět i v noci, nesmí chybět ani nezbytné osvětlení, aby se případný ekologický efekt vyrušil v Číně oblíbeným plýtváním energií.

Šetřit energií, chránit Zemi.“ Spatřit tento ohromný světelný nápis na jednom ze šanghajských mrakodrapů na velkolepě nasvětleném nočním Pudongu (v českém přepisu pchu-tung, semeniště slavných šanghajských mrakodrapů), to byl vskutku zajímavý zážitek. Tak nějak jsem se nestačila divit. Kulturní památky se tedy nasvětlují i jinde na světě, v tom případě budiž. V Číně máte ovšem občas pocit, že cokoli nad dvacet pater (takže skoro všechno) musí být po celém obvodu nasvětleno miliony žárovek a v nejlepším případě to celé musí ještě blikat. Obyvatelům všech těch domů se divím, že mohou v noci klidně spát, a všeobecně se divím, že to neskutečné plýtvání energií (zvlášť v souvislosti s výše zmíněným nápisem) nepřijde nikomu zarážející. Zvlášť když například na vytápění domů peníze nejsou, a většina obyvatel kvůli tomu v zimě mrzne.

Jieyue nengyuan, baohu diqiu. (Šetřit energií, chránit Zemi.)

 

Šanghaj, město budoucnosti?

Při návštěvě šanghajského muzea městského plánování (Shanghai Urban Planning Exhibition Hall) má člověk na chvíli pocit, že to tady s tou „zelenou Čínou“ snad myslí opravdu vážně. Ambiciózní projekty na výstavbu menších jednotek pro bydlení, které budou energeticky soběstačné vypadají lákavě, ovšem jakmile vyjdete zpět do ulic města, tak si uvědomíte, jak má Čína do takové zelené budoucnosti ještě daleko.

Osvětlený model města v muzeu městského plánování.

 

Nová Čína roste hned za polorozpadajícími se baráčky, které v porovnání s okolím působí jako chudé chatrče.

Na druhou stranu, Čína se mi stále jeví jako země neomezených možností (jak v pozitivním tak v negativním slova smyslu), takže má určitě jistou šanci naplnit jakýkoli plán, který si zamane. Vždyť i všechna ta hypermoderní nádraží a letiště by byla před dvaceti lety tady něčím nemyslitelným.

Stále tu však visí pár velkých ALE:

1. Ale to, co platí pro Šanghaj, rozhodně neplatí pro celou Čínu. Šanghaj je zatím jen jakýmsi ostrůvkem ve velkém čínském moři špíny, znečištění a chudoby (ač Čína tyto věci momentálně začíná porážet, a to v neuvěřitelném tempu). Musí se jí ovšem přiznat, že s sebou postupně začíná strhávat i další města ve svém okolí (Suzhou, Nanjing/Nanking), a tento vliv se bude asi rozšiřovat stále dál.

2. Ale i v samotné Šanghaji, výkladní skříni Číny a asi jednom z nejmodernějších měst světa, ještě dnes existuje ostrý kontrast mezi Šanghají novou a starou, bohatou a chudou. Děti plazící se po kolenou dlouhými soupravami metra a žebrající mezi cestujícími staly se pro mě symbolem šanghajských kontrastů.


3.Ale velké čínské představení pro celý svět se stále děje na úkor většiny obyvatel, kteří omlouvají neochotu státu postarat se o jejich ekonomické a sociální jistoty univerzální poučkou „ren tai duo“ (přeloženo „lidí je příliš mnoho“, tedy „není v možnostech státu postarat se o všechny“). Prý se na tom pracuje. Nevím. Na druhou stranu, mnoho Číňanů si stěžuje na své nedostatečné životní podmínky, ale spoustu věcí, o kterých mi vykládají, mohu já aplikovat i na svoji vlastní zemi, takže si nejsem vždy jistá, že jsou na tom ve srovnání například s Čechy za všech okolností až tak špatně.