Není pro mě snadné po takové době začít znovu psát. Poslední měsíc byl svým způsobem asi tím nejvíc „free“ v mém životě: nemusela jsem nic, mohla všechno. To v žádném případě neznamená, že jsem v Číně dováděla jako urvaná ze řetězu. Zkrátka jsem jenom tak putovala, poznávala, vychutnávala… Na takové cestě se člověk může od všeho odpoutat, tedy krom praktických aspektů cesty (ať je kde bydlet a co jíst).
Nejsem ovšem takovým tím typem cestovatele, jehož by cestování nabíjelo novou energií. Já vlastně vůbec nikdy nebyla cestovatelem. Můj rok v Číně je i pro mě samotnou velkým překvapením mé životní cesty. Že jsem vůbec něčeho takového schopná.
Moje nynější krátká „dovolená“ v Evropě mě z mně neznámých důvodů nutí trošku bilancovat. Ale možná je to pochopitelné. Moje neschopnost zvyknout si na časový posun (která mě před pár měsíci v Xi’anu přivedla málem na pokraj fyzického kolapsu) jenom dále přispívá k tomu, abych se cítila tak nějak „divně“, abych jen tak tápala v časoprostoru.
Pokusím se dát nějak dohromady a během následujících dní zde na blogu trošku zrekapitulovat poslední měsíc a mé objevování jiných čínských měst (jiných, než je to „moje“). Napsat o tom, že opravdu existují dvě různé Číny, že věty, které jsme se kdysi ve škole učili na přednáškách z geografie Číny, nebyly prázdné, ale měly opravdu reálnou a hmatatelnou náplň.
Já mám to („)štěstí(“), že pobývám v Číně „čínské“. Takové té původní. V té „pravé Číně“. Se všemi jejími nedostatky. Ale kromě ní existuje ještě Čína jiná, nová, moderní, westernizovaná, snažící se býti dokonalou. Čína, ve které by bylo pohodlné žít. Otázka je, jestli by mi pobyt v takové pohodlné a pohodové (samozřejmě relativně, pořád je to jen Čína) přinesl do života víc než pobyt v té stále ještě poněkud zaostalé, „čínštější“. Asi ne. Asi jsem nakonec ráda (nebo alespoň jednou budu), že jsem byla vyslána na čínský (divoký) západ a nikoli na rozvinutý východ. Mimochodem je zajímavé, jak se v Číně otáčí představy o tom, co je východní a západní z hlediska ekonomického rozvoje (myslím vzhledem k tomu, jak to vypadá v Evropě).
Omlouvám se všem svým pravidelným čtenářům za delší odmlku, ale pokusím se ji v budoucích zápisech vynahradit.
Závěrem trochu na odlehčení pár postřehů k mému návratu domů:
– Stále se ještě tak trochu nemohu zbavit provinilého pocitu, když házím toaletní papír do záchodu.
– Když slyším na ulici češtinu (a že se s tím na českých ulicích člověk setká celkem často), vždycky sebou trhnu a leknu se.
– Zdi našeho paneláku a stěny našeho bytu mi nikdy nepřipadaly tak čisté a zářivé. Bylo zvláštní se vrátit do českého normálu po několikaměsíčním pobytu v čínské špíně.
– Dnes jsem strávila snídani přemítáním o dokonalosti chuti rohlíku s máslem.
– Česká kuchyně je pro tělo opravdu náročná (a to jsem si myslela, že nemůže být nic nezdravějšího než čínské smažení úplně všeho v několikacentimetrové vrstvě nesčetněkrát po sobě znovu použitého oleje).
– I kočky mají paměť a mají rády své páníčky.
– Život se snad až příliš snadno dokáže vrátit do starých kolejí, po kterých byl zvyklý jezdit celý život.
