V Číně se staví. A hodně. Dokonce i v noci. Jenom v nejbližším okolí našeho xi’anského kampusu je nejméně deset rozestavěných dvacetipatrových věžáků. V celém městě jsou jich stovky (a možná ještě víc). Tak si tak občas říkám, pro koho se to všechno vlastně staví? 
Kolik lidí si tu může dovolit pořídit si byt? Podle různých náznaků jich zase tolik nebude. V současné době stojí údajně jeden metr čtvereční bytové plochy v Xi’anu průměrně 6411 yuanů (tedy asi necelých 18 tisíc korun). Na naše poměry se to celkem dá, ovšem platově je Xi’an trochu jinde. Naprosto obyčejný člověk s naprosto obyčejnou prací (vím, že je to dost vágní pojem, ale takto jsme tuto informaci vymámili z jedné z našich učitelek) má plat asi 1000 yuanů měsíčně. Takže má co dělat, aby vůbec nějak přežil. V nějaké menší firmě už se jeho plat může vyšplhat na 2000 yuanů. V Číně se nestaví malé byty, jenom tak od 80 metrů čtverečních nahoru (nebo nám to alespoň tvrdili v realitce, když jsme chtěli „něco menšího“ a oni nám řekli, že v Číně prostě nic menšího neseženeme). Za jak dlouho si tedy takový obyčejný člověk může našetřit na vlastní bydlení? Hypotéky tu existují, ale člověk prý musí složit předem alespoň 30 procent celkové částky. V případě takového „menšího“ 80 metrů čtverečních velkého bytu má tato záloha výši něco přes 150 tisíc yuanů. Za jak dlouho si na to taková „obyčejná rodina“ naspoří?
Čínský stavební boom je mi zkrátka tak trochu záhadou. Přitom poptávka po bytech je prý obrovská (což je mi taky záhadou, zvlášť když vidím, kolik bytů v těch obřích budovách je prázdných). Dalším děsivým faktem je to, že údajně po dostavění každé takové výškové budovy skoupí všechny její byty jeden subjekt a dále zvýší jejich cenu. Nejsem ekonom a není mi jasné, jak může celý tenhle systém fungovat. Pokud to někdo chápe, nechť prosím připojí na konec článku svůj komentář.
A co se děje se všemi těmi starými budovami, když se chtějí všichni přestěhovat do nového? Prostě se zbourají. Udělali jsme si malý výlet na předměstí a míjeli jsme cestou jenom samé hromady suti. 
To je jedna z tváří dnešních čínských měst. Trosky. Staré se bourá, nové se staví. Jak prosté. A až to nové spadne (protože s kvalitou staveb si tu asi nikdo moc hlavu neláme), tak se postaví ještě novější.
Číňanům ale na druhou stranu nelze upřít jistou efektivitu jejich pracovního snažení. Tuhle v noci jsem si například říkala, proč je venku takový randál. Přes den jsem pak zjistila, že zatímco jsem tři dny nevyšla z kampusu, stihli nám venku položit novou silnici. Jen tak. Přemýšlím, jak dlouho by to asi trvalo v ČR. Kvalitativně to sice taky nebude nic závratného (podobně jako v případě oněch výškových budov), ale to není ani u nás (za delší čas a vyšší peníze).
A sem tam mají v Číně i celkem zajímavé projekty, jak vylepšit vzhled svých měst. Udělali jsme si výlet do části města, kde měl údajně být park u řeky. Nebyl tam ani park ani řeka a dost nás to nejdřív vyděsilo. Ale ukázalo se, že Číňani pouze odstranili řeku proto, aby to tam mohli celé zvelebit, řeku vrátit zpátky a udělat tam zelenou zónu. 
Aspoň to hlásala cedule na břehu, kde byla vizualizace celého projektu. Možná to tam za pár let bude hezké. I když ty továrny v okolí asi nikdo neodstraní. Holt stále to bude jenom Čína, a ta se asi v dohledné době „zelenou“ nestane.
V Číně ale nerostou jen budovy a stromy, rostou i lidé. Potkávám tu čím dál více lidí „evropského rozměru“ (tedy toho výškového). Slyšela jsem zajímavou teorii, že je to prý tím, že současná mládež je první čínskou generací, která má (relativně) kvalitní stravu, která jí umožňuje se vyvíjet a růst. Ještě ve druhé polovině 20. století zažila Čína pár opravdu hladových období, dnes je v tomto ohledu situace v Číně snad už stabilní (alespoň ve městech každopádně). Ač kvalita používaných potravin je stále ještě více než pochybná (a to jsem kdysi četla děsivý článek o tom, že už Česká republika je jakousi „popelnicí“ Evropy a potraviny, které kupujeme v supermarketech, rozhodně nepatří do kategorie 1. jakosti, ovšem v Číně to bude ještě daleko jinde).
Čína se zatím nachází v období transformace. Její současná podoba je tak trochu zmatenou směsicí Číny staré (plné lidí žijících v dost 
ubohých podmínkách, na vesnicích i ve městech) a Číny zuřivě globalizované (představované značkovými západními obchody s cenami oblečení mnohdy vyššími, než je měsíční plat výše zmiňovaného „obyčejného člověka“). Tato globalizace má ovšem tak jako vše v Číně svá „čínská specifika“. Čína si vždy vše přejaté z ciziny předělá k obrazu svému.
Jen doufám, že doby, kdy se za kulturní revoluce ničilo vše staré, jsou už pryč, a že památky, které to řádění přežily, nebudou muset časem ustoupit ošklivým věžákům. Vzhledem k až extrémní hrdosti Číňanů na jejich 5000 let dlouhou historii (toto slovní spojení je pro ně takřka magické) to snad nehrozí. Na druhou stranu uchovávání staré tváře Číny může znamenat také upírání rozvoje jisté skupině obyvatelstva (viz různá starobylá města, kde se způsob obyvatel za posledních 300 let vůbec nezměnil). 
Otázka ale je, jestli se moderní a rozvinuté musí automaticky rovnat „lepší“. Jestli se onou modernizací příliš nevzdalujeme jakési původní „podstatě“ života, kterou třeba pro Číňany tradičně bylo zemědělství. Údajně mají potřebu pěstovat v sobě tak zakořeněnou, že i lidé žijící dnes už ve městě ze všeho nejvíc touží po malé zahrádce, kde by si mohli vypěstovat alespoň pár hlávek zelí, a když to jen trochu jde, tak se o to i ve městech pokoušejí. Oni jsou zkrátka zvláštní národ. Občas těžký k pochopení.