Čína je zemí pro „člověka ze západu“ jen těžko pochopitelnou. Našinec ji většinou posuzuje podle měřítek své západní kultury, aniž by si uvědomoval, že je to asi tak nemožné jako snažit se porozumět tomu, co nám říká Američan, disponujeme-li znalostí pouze deseti základních anglických slovíček.
Při posuzování dnešní Číny nesmíme opomenout její historický vývoj, který až do 19. století, kdy došlo k postupnému vměšování koloniálních mocností do oblasti východní Asie, probíhal zcela nezávisle na tom západním. Rozdíl je znát, ať už se podíváme na zcela odlišný styl písma, řeči, na pro nás možná zvláštní zvyklosti i další projevy kultury v životě národa. Bylo by chybou považovat buďto východní nebo západní kulturu za nějak „nadřazenou“. Zkrátka se každá rozvinula do jiné podoby.
S tím svým způsobem souvisí i dnes tolik oblíbené opovrhování Čínou kvůli jejímu režimu a porušování lidských práv. Měli bychom však mít na paměti, že i demokracie je jakýmsi „západním vynálezem“ a její export do ostatních částí světa nemusí být pro dané oblasti takovou samozřejmostí, jako se některým západním politikům zdá. (Neodpustím si rýpnutí, že i komunismus je v zásadě původně „západním vynálezem“ a vytýkat jej Číňanům není zcela korektní.) Jistou nevýhodou demokracie pro její případnou aplikaci v čínském prostředí je i fakt, že masa miliardy a půl obyvatel by samu sebe (podle původního principu demokracie) dokázala efektivně řídit asi jen stěží.
Problém čínského komunistického režimu dále tkví spíše v regionálních autoritách a korupci na lokální úrovni než v pekingském vedení, které zcela pragmaticky sleduje především ekonomické cíle. Na to se často zapomíná. Čínská kombinace komunistického/ socialistického kapitalismu, což je samo o sobě celkem zajímavý oxymóron, je jedním z velice obtížně pochopitelných paradoxů Číny.
Mezi opomíjené skutečnosti dále patří jakýsi specifický čínský „nacionalismus“ či spíše národní hrdost, kterou Číňané dávají najevo i v běžném styku s cizincem. Komunistické vedení své země nevnímají jako démona (tak jako tomu je v západních médiích), nýbrž jako strůjce ekonomického růstu své země a zlepšení svých životních podmínek.
Čína je země, kterou nelze postihnout na dvaatřiceti řádcích textu. Na jednu stranu je to země plná paradoxů, země, která během své „kulturní revoluce“ dokázala málem zničit vlastní kulturu. Na stranu druhou je to ale také příležitost mít neustále co poznávat, možnost vžít se do jiného způsobu myšlení, stále se učit. A pakliže se do ní člověk jednou zamiluje, je z toho láska na celý život.
—————————————————————————————
Poznámka pod čarou:
Tomuto článku nemohu v zásadě obsahově až tolik vytknout. Snad vyjma otázky lidských práv, ale to je téma na delší povídání. Ovšem po své roční čínské zkušenosti bych dnes především změnila jeho závěrečnou větu.
„A pakliže si s ní člověk jednou něco začne, nemůže jen tak přestat. Vztahy na základě spojení lásky a nenávisti bývají nejpevnější a není vůbec snadné takto vzniklá pouta zpřetrhat.“