…
Někdy ráno vyjdu z pokoje a už od první chvíle mám na Čínu, Číňany, čínskou kulturu i civilizaci děsnou pifku. Na chodbě zima jak v Rusku. Taková stará civilizace a zatím nedokázala vynalézt dveře? Ve vchodu do budovy, kde bydlíme (ale jejíž vchod nesmíme používat, aby se cizinky nepotkávaly s Číňany) opravdu žádné dveře nejsou (nebo je aspoň ještě nikdy nikdo nezavřel). A dokonce tam není ani deka, která tady jinak kryje většinu vchodů do budov. Je to takový speciální čínský zlepšovák. Nechcete, aby vám do budovy táhlo, tak zakryjete vchod tlustou dekou. A pak už se jen davy proudící oběma směry mohou vesele srážet, protože nikdy nevíte, co vás na druhé straně deky čeká. Většinou je to ale nějaký Číňan. Oni jsou prostě všude.
…
V umývárně i na záchodech fučí zavřenými okny chladný ranní vzduch. Taková stará civilizace a nedokázala vynalézt pořádný okno. Ale hlavně, že jsou tak strašně pyšní i na to, že jedí dvěma klackama. No nic. Zdravím se s uklízečkou. Zase se tu bude celej den válet a poflakovat a tvářit se, že něco dělá. Tak jako každej den. Ale tím nemá smysl se zabývat.
…
Sotva vylezu ven, mám pocit, že se snad zadusím. Nevím, jestli je to jenom paranoia, ale vždycky, když ráno vyjdu před kolej, cítím, jak se mi ten všudypřítomný smog dere do plic a mám pocit, jako by mě na místě měla sežrat rakovina. Rouška nepomáhá, koupila jsem si ji teprve před dvěma dny a asi ji budu muset nejdřív vyprat. Smrad z výrobny mi jako alternativa k xi’anskému smogu moc nevyhovuje.
…
A oni jsou prostě všude. Hemží se jako kobylky, divně zírají, z pytlíku sají svou ranní podivnou neidentifikovatelnou snídani. Všechno je tak šedé a uniformní. Sice dnes už o dost míň než před pár desítkami let, ale i dnes se mezi mořem černých hlav prostě dost špatně rozlišuje. Vždycky znovu mě překvapí, když potkám venku někoho známého a POZNÁM ho. Začíná se to stávat až podezřele často. Někdy poznají jen oni mě a já se musím tvářit, že i na mé straně je všechno ok.
…
Cestou do školy do sebe natlačím jakési vajíčkové cosi. Vajíčko není osolené. Chyba. A mastný je to jak potvora. Ale tak člověk potřebuje před vyučováním do žaludku nějakej základ. Aby tam v tý zimě přežil. Dnes se bohužel obava ze zimy ve třídě opět vyplnila. Taková stará civilizace a nenaučila se zatím efektivně topit. Chjo.
…
Každej týden mě nejmíň jednou musí vytočit učitelka nějakou strašně chytrou poznámkou o Evropě. Už jsme tu měli na programu hajlování i smích nad osudem Židů v koncentrácích. Dneska to naštěstí nebyl až takový hardcore. Ale jak se to ve mně za tu dobu už nasbíralo, tak jsem se konečně ozvala. Bavili jsme se o tradičních svátcích. Tak jsme říkali, že v Evropě se pořádně slaví akorát Vánoce. Prý jestli jíme na Vánoce krocana. Pro Číňany je Evropa jen jakejsi ocas Ameriky. Možná si za to Evropa může tak trochu i sama, ale mě to tady každopádně vždycky znovu nasere. Tak jí vysvětlujem, že krocana jedí v Americe na Thanksgiving, kterej s náma nemá nic společnýho. Američan jí pak o tom povypráví. Číňanka mu spiklenecky povídá, že ti divní Evropani mají strašně krátkou historii, takže nemají takové tradiční svátky jako oni (jakože Čína a USA). Nějak jsem se neudržela a vyjela po ní (samozřejmě v mezích slušnosti), že evropská civilizace má historii dlouhou přes 2000 let (když vezmem v úvahu jenom tu část historie, kdy už se „něco pořádně začalo dít“) a že Američani se s nějakým Thanksgivingem můžou jít tak akorát vycpat. No, možná jsem moc europocentrická, ale jak mám pořád pocit, že mě čínská civilizace tlačí kamsi do kouta, bojuju ze všech sil za udržení svojí kulturní identity. A jsem háklivá na každou podobně blbou narážku.
…
Vymrzlá ze školy se běžím trochu oblažit do menzy. Číňanů je tam jako obvykle plná… menza. Všude se válej zbytky jídla a ubrousků a podlaha nějak divně lepí. U oběda poslouchám, jak Číňani srkaj a po víc než třech měsících toho nějak fakt už začínám mít plný zuby. Já vím, že na světě jsou holt různý kulturní odlišnosti, který musíme respektovat, ale nezabrání mi to v tom, aby mě jejich srkání a flusání aspoň čas od času trochu nenakrklo. V kombinaci s jejich hrdostí na to, jak je Čína strašně dokonalá (když sakra každýmu musí být jasný, že to doprčic není nejdokonalejší země na světě), to na mě působí prostě směšně.
…
Ale pak se zas nějak vzpamatuju, den se přehoupne do odpoledne a já žiju dál. Vzdor opadává. Ale vím, že nejpozději druhý den ráno se ve mně zase probudí. Furt dokola.
…