Tak jsem tedy chtěla konečně spatřit onu slavnou Terakotovou armádu, na jedné straně opěvovanou jako jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů vůbec, na druhou stranu mnohými označovanou za „největší turistické zklamání“. Nevyšlo to. Svezla jsem se autobusem na zastávku, kde jsem měla přestoupit na turistický autobus číslo 5, linka 306 (opakovala jsem si to celou dobu, abych ho náhodou neprošvihla). Čekala jsem hodinu, autobus nikde. Tak jsem to zabalila a vyrazila pěšky zpět a svým způsobem byla ta procházka možná zajímavější než by býval byl onen výlet.
Při cestě čínskou mhd obvykle nevidím ven, protože okna jsou příliš nízká a já příliš vysoká. Ovšem cestou na onu zastávku jsem se jednou trochu sehnula, vykoukla ven a měla jsem pocit, že jsem zahlédla velký portrét Mao Zedonga v jedné z restaurací. Rozhodla jsem se, že ji musím najít a zjistit, jestli to nebyla pouze halucinace. Vyrazila jsem tedy na cestu. První velká křižovatka, kterou jsem musela přejít, mě jako obvykle dost vyděsila. Člověk si stále ještě připadá, jako by šel na smrt. Přežila jsem.
Následovala malá ulička, která mě hned upoutala svou zdobenou bránou a názvem „Čajová ulice“. Leč byla plná jen obytných domů a restaurací. Proč čajová ulice? Pochopila jsem, když jsem dorazila do její druhé 
poloviny. Minule jsem se zmiňovala o tom, jak jsou v Číně ulice často specializované jen na jednu službu nebo jeden obchodní artikl. Tohle tedy byla ulice, vlastně taková menší čtvrť, kde se prodával pouze čaj. Desítky a desítky obchodů s čajem, v nich snad tisíce různých odrůd, miliony a snad i miliardy lístků. A ta vůně! Milovník čaje by tu mohl strávit asi celé hodiny. Já zahanbeně přiznávám, že se v čaji vyznám jen hodně okrajově a opravdu nevím, jak bych se tu rozhodovala, jaký si koupit. Ale určitě sem ještě někdy zavítám nasát tu vůni a možná se i osmělím k něčemu dalšímu. V nejhorším budu jako obvykle pouze za hloupého cizince.
V čajové čtvrti se na jednom místě obchůdky s čajem mísily s tržištěm, kde bylo všechno. Prostě všechno. Včetně vánočních stromečků (což je dost s podivem, když v Číně se přece Vánoce neslaví, ale tak westernizace je holt westernizace).
Hlad mě ale trochu popohnal a já pokračovala v hledání Maa. A málem jsem ho minula. Na poslední chvíli se ve mně ale ozval jakýsi hlas a donutil mě vrátit se pár kroků zpět. Byl tam. A vážně to byl Mao. 
Takový mladý, až kýčovitě hezký, obklopen jakousi svatozáří. Prostě bůh. Občas si říkám, jakou roli vlastně hraje v životě dnešních lidí. A bojím se na to ptát. Přijde mi to jaksi nepatřičné. Politicky nekorektní. Pořídila jsem si revoluční tašku s jeho portrétem; v mém případě však jde čistě o recesi. Ale nevím, jestli lidé kolem mě chápou, že je to recese. Asi ne. Když potkávám na ulici lidi ve věku přes sedmdesát, snažím se tu tašku tak trochu skrývat. Přemýšlím nad tím, jaký byl jejich život za Maa a jaké asociace v nich ta taška asi vyvolává. A nerada bych je v nich vyvolávala. Jenže pak si uvědomím, že Mao je tady na každé bankovce a jeho obličej je tak profláknutý, že se nad ním možná ani nikdo nepozastaví. Možná si ho ani nevšimnou. Posledně jedna mladá Číňanka ani nepoznala, že ona hlava na mé tašce patří jemu. Mám pocit, že si snad i myslela, že je to Obama. To je jedna z nejvtipnějších a nejnepochopitelnějších věcí dnešní čínské kultury. Maovu hlavu na taškách a na tričkách vystřídala hlava Obamy, stejně stylizovaná, včetně revoluční čapky. Smysl této přeměny mi zatím zůstává skrytý. Ale určitě by se na toto téma dalo rozvinout mnoho více či méně úchylných teorií.
Nudle nebyly nic moc, ale aspoň jsem měla možnost ten portrét zdokumentovat. A pak se toulat dál. Temnou ulicí, kde se prodávala jen kola a motorky, slunečnou ulicí, kde se všude hrál mahjong 
(majiang). Staříci vysedávali, hráli a klábosili. Život v Číně je v jistém směru strašně líný. Na mnoha místech se tu nedělá prostě nic. V obchodech a muzeích je zásadně zaměstnáno nejméně tolik lidí, aby tam všichni mohli jenom posedávat či postávat a žvanit. Pouze čas od času někdo vyvine menší aktivitu, aby to vypadalo, že se tam vykonává nějaká práce. I uklízečky na naší koleji jsou tu jen pro formu. Svoji pracovní dobu nejméně z 90 procent tráví tím, že pouze dělají, že něco dělají. 
Nebo si perou svoje věci v naší jediné pračce či nám obsadí naši dnes už v podstatě jedinou sprchu (o obojí se dělí více než 20 lidí). V Číně to takhle (líně) zkrátka chodí.
Ale to už mě mé kroky zavedly až k taoistickému Chrámu Osmi Nesmrtelných, před nímž jsem narazila na pravé čínské vetešiště, jehož dominantou byl jak jinak než Mao Zedong v mnoha podobách, v jednom případě dokonce doprovázen silnou čtveřicí: Stalinem, Leninem, Marxem a Engelsem. Vše pěkně promíchané s různými náboženskými artefakty. Obávám se, že v téhle zemi nejsou 
ony portréty pouze součástí starého harampádí, ale stále věčným odkazem, ač již poněkud vyprázdněným. Prázdné symboly bez obsahu. Protože obsah se v Číně už dávno převrátil naruby.
A viděla jsem na své procházce i další věci. Pejsky nošené na rukou i pejsky v kleci před údajným zverimexem, kteří vážně spíše vypadali, jako by jen čekali, až je nějaký Číňan sní, než aby si je někdo pořizoval jako domácí mazlíčky (a byl na ně vůbec takový smutný pohled). První opravdu solidně a důstojně vypadající kočku v Číně (jinak jsou tu všechna pouliční zvířata taková zbědovaná). Mladého kluka, který v taoistickém chrámu dostal za úkol shrabat všechny ty peníze, co tam Číňani naházeli do díry pod mostem, a pak se nemohl dostat ven. Čínský lunapark.
A jako obvykle malé děti s odhalenými zadečky (protože čínské dětské kalhoty mají schválně díru, asi aby se ušetřilo za pleny, ovšem nevím, jestli je dobrý nápad to praktikovat celoročně nehledě na venkovní teplotu). A spoustu škodovek na silnicích („spoustu“ znamená více než obvykle, tedy nejméně 4 jenom za tu procházku). A kapelu se zpěvačkou v parku, která proudukovala šílený randál – jakousi tradiční čínskou hudbu, která byla málem na ohluchnutí. A spoustu lidí prodávajících na ulici ponožky v akci 6 párů za 10 yuanů. A některé věci jsem naopak neviděla. Protože smog. Protože Čína. Klasika.