Na jaro jsem se moc těšila. Když jsem se ještě na začátku dubna navlečená do čtyř vrstev oblečení třásla ve škole zimou, ze všeho nejvíc jsem se těšila, až bude konečně teplo.
A teplo přišlo. Ze dne na den. A než se člověk naděje, najednou je venku třicet. Takhle tedy vypadá jaro v Xi’anu. Vzbuzuje to v nás asi celkem oprávněné obavy, co bude v létě. Teploty šplhající někam ke čtyřicítce jsou tady prý normální. Tato informace ve mně probudila jakýsi sebezáchovný instinkt, který způsobuje, že když je v tuhle chvíli venku nějakých pětadvacet, přijde mi to jako příjemný chládek. Bude přece hůř. Je třeba se na to psychicky připravit.
***
Zároveň tak nějak cítím v kostech, že budu v nadcházejícím letním období o to víc nenávidět naši prolhanou univerzitu, která si dovoluje skrz potřebu nalákat nové zahraniční studenty roztrubovat na všechny strany, že součástí místního ubytování je (mimo další výmysly) i klimatizace. Musela bych si ji nejdřív asi jít koupit někam do elektra. Tak jako všechno předtím. Uvidíme, kdo vyjde z této bitvy jako vítěz. Jestli xi’anské vedro nebo naše vůle už do téhle temné díry neinvestovat ani pětník.
Naštěstí mám natrénováno z domova, kde nám v bytě v létě někdy i měsíc v kuse neklesne teplota pod třicet stupňů. Jenom tam léto nemáme už od konce dubna.
No, třeba se mi schopnost přežít v širším teplotním spektru bude ještě v budoucím životě hodit.
***
Ale čínské jaro, to není jen třicítka na teploměru, hlavním bodem programu je „kochání se květy“. Speciální čínská disciplína (která se zhruba před tisíci lety přestěhovala i do Japonska; z japonštiny pak máme pojem „sakura“, což je přesně ta kvetoucí třešeň, jakých máme tady v Xi’anu plný kampus). Číňané mají rádi efektní představení. I jaro se tedy v jejich režii proměňuje v takové představení, ze kterého se má člověk tak říkajíc „posadit na zadek“.
Musím přiznat, že v tomhle celkem uspěli. Rozepisovat to moc nebudu, už včera jsem musela tohle téma do školy rozpiplat až do velikosti menší eseje (tak velký význam ono „kochání se“ pro Číňany má).
Dlouhatánské aleje plné nádherně rozkvetlých stromů si prostě nemůžete nevyfotit. Já to tedy tak nehrotila (zvlášť kvůli neschopnosti nabít baterky do foťáku), takže mohu doložit pouze pár ilustračních fotografií z mobilu:
Zato Číňané focení milují. Kvalita výsledku jejich snažení je sice často pochybná (představte si, co vám může vyjít například z fotky šanghajského panoramatu, když fotíte s bleskem přes okno mrakodrapu…), ale to nadšení je na nich vidět na první pohled. Zvlášť když se pod rozkvetlou třešní zjeví hlava cizincova…
Zatímco pomatení „zápaďáci“ využívají rozpálených dnů k vyvalování se na sluníčku (jen s mírou samozřejmě), Číňané (a obzvláště pak Číňanky) mají ze slunce fobii. Opálit se – to je snad nejhorší noční můra všech Číňanek. Já, od přírody bledá jak stěna, tuhle posedlost bílou pletí asi nedokážu dostatečně ocenit. Osobně bych nedokázala ve třiceti stupních chodit takhle navlečená (a nejlépe s deštníkem). Možná je to jen tím, že nejsem příslušníkem mongoloidní rasy (prý se nepotí a vůbec tak lépe snášejí vedro než my – „zhýčkaní Evropané“).
I přes jejich nesporně lepší adaptaci na teplo mám občas pocit, že některým Číňanům leze to vedro tak trochu na mozek:
Příhoda první:
Za snad až příliš slunečného nedělního odpoledne se přeplněným autobusem vracím zpět na kampus. Do cíle cesty zbývá ještě přes deset zastávek, když vtom do autobusu nastupuje „takovej jinej“ Číňan. Silným hlasem pomalu a vážně (donekonečna natahujíc každou jednotlivou slabiku) na celý autobus spustí: „Ahoj všichni, jmenuji se… A chci vám vyprávět vtip.“ Začalo to nějak „žil byl v lese medvěd“ a pak jsem se ztratila. Porozumět jednotlivým nepospojovaným slabikám je v případě čínštiny opravdu za hranicí mých možností (možná možností jakéhokoli „nečíňana“, netuším). Když „ten divnej“ Číňan dovyprávěl, předal štafetu dalšímu. Přemýšlela jsem, jestli se souseda vedle sebe zeptat, co má jako tohle představení znamenat. Nejsem od přírody „tázací“ typ, takže jsem se k tomu rozhoupávala osm zastávek (zatímco mi tekly nervy, protože to řvaní bylo málem k nevydržení). Když už jsem si řekla „teď nebo nikdy“, přiblížil se „divnej Číňan“ č. 1, dloubl do mého souseda a soused spustil taky. Možná je to nějaký další čínský jarní národní sport.
Doteď se stydím, že jsem se nedokázala překonat a záhada zůstane asi nevyřešena. I když, kdo ví… Jestli dostanu druhou možnost, určitě se zeptám.
Příhoda druhá:
Opět mě škola učinila o kus chytřejší.
Jak se světem začaly šířit zprávy o radioaktivním mraku putujícím z Fukušimy, dostalo se nám ve škole uklidnění, že nám v Xi’anu se ale nemůže nikdy nic stát. Vzhledem k povaze tohoto konkrétního úniku radioaktivity a naší vzdálenosti od Fukušimy si to myslím taky, ale vysvětlení čínské učitelky mě poněkud zaskočilo. Vysvětlila nám, že Xi’an je město postavené podle všech principů fengshui (feng-šuej), a proto tu máme zajištěn věčný klid od všech možných pohrom a katastrof (mimochodem druhá slabika „an“ znamená právě klid). Nějak mi do té toerie nezapadá to obří zemětřesení v 16. století, které dodnes vévodí historickým tabulkám v počtu obětí, ale budiž.
Ovšem poté, co jsem se teď ve středu dozvěděla, že až přijde příští rok ten tolik očekávaný konec světa (mimochodem jen za svůj vcelku krátký život jsem už přežila nejméně dva), jediná země, která po něm zůstane, bude Čína… Protože Číňané jsou přece vyvolený národ (a jak samolibě se ta učitelka usmívala, když tuhle větu pronášela…). Nevím proč, ale měla jsem v tu chvíli pocit, že si to fakt myslí.
Ale tak co, Češi si taky často myslí, že jsou pupek světa. Každý máme to své.