Proti všemu očekávání se mi v neděli poprvé stalo, že si mě někdo spletl s Číňankou (i přes mou výšku, styl oblečení a vůbec všechno). Lilo jako z konve, ploužily jsme se spolubydlící „domů“ z menzy, tváře zakryté deštníkem. Přiskočil ke mně neznámý Číňan a spustil: „Ni hao, qing wen…“ Pak se zarazil. Podíval se na mě pořádně a asi po dvou vteřinách mu došlo, že jsem, kdo jsem. „I’m sorry.“ A zmizel stejně rychle, jako se předtím objevil. Pobavilo mě to. Ale na druhou stranu mě to možná i trochu popudilo, protože kdyby se mě býval zeptal, možná bych mu dokázala poradit. Jenom možná, ale zkusit to mohl. A ještě více mě popudilo, jak většina Číňanů (i na univerzitním kampusu, kde je dost vysoká pravděpodobnost, že cizinec něco umět čínsky bude) při pohledu na vás okamžitě zavrhne myšlenku, že byste mohli něco vědět. Natož vědět něco čínsky. Nehledě na to, že není nikde psáno, že cizinec rovná se mluvčí angličtiny (i když anglicky se dnes už ve světě domluví kdekdo).
Na základě intenzivního více než čtyřicetidenního pozorování jsem došla k tomu, že čínské obyvatelstvo se ve vztahu k cizinci dá rozdělit do několika základních skupin:
– Číňané, kteří na vás jenom zírají, kdykoli vás potkají, a vydrží na vás zírat, dokud je neminete a už není na co zírat. Takových je většina. Na začátku jsem si to ani neuvědomovala, potom zase až příliš, teď mi přijde, že to opadává. Což je ale asi spíš než tím, že by zírat přestali, způsobeno tím, že už je mi to jedno.
– Číňané, kteří se cizinců bojí. Nebo jsou alespoň značně nervózní z kontaktu s nimi. To se projevuje mírným roztřesením či nervózním smíchem. Tato kategorie Číňanů se ale většinou snaží svůj ostych překonat a působí docela příjemně. Takže jim člověk rád vyjde vstříc, když po něm něco chtějí (e-mail, číslo, participaci na nějaké školní akci apod.).
– Pak je tu i ona slavná skupina ochotných Číňanů, o které mi doma vykládali lidé, kteří byli v Číně přede mnou. Na začátku jsem si této skupiny v rámci své popříjezdové deprese nějak nepovšimla. Ale jsou tu. Když jsem se vydala poprvé sama do města a hledala na zastávce správný autobus, který by mě tam odvezl, po chvilce se kolem mě nakupila skupinka asi pěti lidí, kteří se vzájemně radili o tom, jakou linku bych měla nejspíš využít. Občas se ale stane, že si o jejich ochotu musí člověk říct sám.
– Dále existuje poměrně početná skupina dotěrných Číňanů, kterým jde ve většině případů o fotku s cizincem. Což je jakýsi čínský fenomén. Zdá se, že některé čínské rodiny musí mít doma celá alba fotek s různými cizinci, se kterými se jim kdy podařilo se vyfotit. Chápala bych, kdyby se s námi nejdříve seznámili, ale vyfotit se jenom tak bez významnější příčiny či dalšího účelu s naprosto neznámým člověkem a pak hned zmizet? To je cosi ryze čínského.
Tato skupina se dále dělí do dvou podskupin:
– První podskupina je ještě relativně snesitelná; jde o Číňany, kteří vás zdvořile (většinou) požádají o to, jestli se s vámi mohou vyfotit. Problém je, že když člověk zareaguje kladně (což zatím obvykle děláme, pokud to není v nějakou opravdu nevhodnou chvíli), může se stát, že z jedné dvojice fotkychtivých Číňanů se najednou stane hejno, které si je pro fotku s vámi ochotné vystát menší frontu. Obzvláště k tomu dochází v turistických destinacích, kde jsou obvykle desítky věcí, které by si zasloužily fotku více než právě vy. Podařilo se nám takto svým způsobem degradovat důležitost a krásu posvátné taoistické hory Hua Shan, kde jsme se opakovaně stávali hlavní turistickou atrakcí.
– Druhá skupina je snad nejhorší ze všech. Jde o lidi, kteří se zcela bez skrupulí snaží vyfotit si vás bez vašeho vědomí (ale klidně i s ním, jim je to celkem jedno). V Číně jsem poprvé měla možnost vyzkoušet si osud zvířátka v zoo nebo celebrity, která nestojí o to být celebritou. Jenom ve čtyřicetiminutové frontě na lanovku vedoucí na již zmíněný Hua Shan jsem si tuto roli mohla vyzkoušet asi padesátkrát.
– Pak jsou Číňané, kteří, když vás uvidí, okamžitě přepínají do režimu „angličtina“. Je jedno, jak moc ji umí nebo neumí. Jste cizinec a na cizince se musí mluvit anglicky. Jedná se často o studenty, kteří jinak absolutně nemají šanci si svoji angličtinu procvičit „naživo“. Problém je, že my zase nemáme jinde než tady možnost procvičit si svou čínštinu, takže narážíme tak trochu na konflikt zájmů. Druhou skupinou spadající do této kategorie jsou prodavači suvenýrů, kteří se kvůli tučnému výdělku při obchodování s cizincem naučili základní anglické konverzační fráze. Pokud jim však vytrvale na jejich anglické věty odpovídáte čínsky, časem také přepnou do čínštiny a ještě jsou ochotnější prodat vám zboží za nižší cenu. (Stále ovšem za cenu vyšší, než za jakou by stejnou věc prodali Číňanovi.)
– Poslední skupina jsou Číňané, kteří jsou ochotni vybavovat se s vámi čínsky, i když vám to zatím moc nejde. Zatím se mi špatně hledají, ale snad se to s vylepšením mých jazykových dovedností časem zlepší. Do této kategorie lze ovšem zařadit také množinu lidí, kteří se s vámi baví výhradně čínsky, protože zkrátka jiným jazykem nevládnou. A těch jsou tu i přes různé zprávy o výuce angličtiny v Číně stále mraky. Jsou místa, kde se anglicky zkrátka nedomluvíte. A to je pro studenty čínštiny jedině dobře.