Skrývám se. Před světem venku. Po x dnech konečně normální sprcha, o kterou se dokonce ani nemusím s nikým dělit. Nikdo mě nevidí, nikdo na mě nezírá. Je fajn být osamělým cestovatelem, ale je ubíjející být osamělým cestovatelem v Číně. Těm jejich pohledům venku prostě neuniknete. Zvědavé, potěšené, ale taky podezřívavé až nenávistné. A pohrdavé. Jako by oni byli něco víc. Ne, nejsou.
V zaplivaným hotelu v malé tibetské vesničce stojím u koryta a čistím si zuby. Ve dveřích stojí Číňan a já cítím, jak na mě zírá. Mám toho dost. Na odchodu k němu čínsky procedím, ať na mě příště nečumí. „Sorry,“ povídá a já zaslechnu v jeho hlase známky pohrdání. A nadřazenosti. Já jsem Číňan, jsem součástí velké Číny, která válcuje celý svět, kdežto ty nejsi ničím. Mám chuť dát mu pěstí.
Když cestuju sama, nemůžu se zbavit potřeby neustále volat domů. Je těžký odolávat čínskýmu tlaku, když nemáte nikoho, s kým byste se tomu mohli vysmát. Všude je bordel a chaos. A flusance. A hnusní chlápci s odhalenými pupky. Ne, není to sexy. Dělá se mi zle.
Vlezu sama do restaurace a pod těmi pohledy se mi svírá žaludek. Oči nezvednu ani jednou. Osamocenej cizinec v restauraci v anonymním čínským zapadákově je pro ně něco jak zatmění slunce. Většinou radši zapadnu do KFC. Osamocenej cizinec v čínským KFC je OK. Dnes jsem si tam poprvé dokázala objednat bez ukazování v menu. Dělám pokroky.
Chci domů. Vypadnout odtud. Posledních dvanáct či kolik dní. Zdá se, že se táhnou až do dálek nedohledných. Musím pryč. Moje dny v Číně jsou sečteny.
Do očí se mi derou slzy. Je to můj domov. Je to únik před světem za hranicemi. Před strachem z toho, co bude. Že budu muset dál činit nová a nová zásadní rozhodnutí o svý budoucnosti. Nějak jsem to během toho roku nestihla. Nebo jsem doufala, že se to nějak samo vyjeví. Nevyjevilo.
Co si člověk nevybojuje sám, to nemá. A tady to platí dvojnásob. Posledních 284 hodin mýho čínskýho boje.
Brečím. A směju se.
Zeptal se mě na tři věci, co se mi na Číně nejvíc líbí. A taky na tři, co se mi nelíbí. To druhý nebyl problém. Těžko se tu ale hledá něco, bez čeho bych nemohla dál existovat. A přece to nedokážu tak snadno opustit. Už zase ten knedlík v krku. Jako před těžkou zkouškou. Jako před prvním rande.
Čína mi umožnila dospět. A na to se nezapomíná.