Když jsme s dalšími třemi zahraničními studentkami kývly na tuhle akci, vůbec jsme nevěděly, do čeho jdeme. Výlet za město. Na vesnici. Máme si něco připravit? Ne, nemusíte. Dnes při odjezdu pak: máte něco připravené? Ne, nemáme. Kam že to vlastně jedeme? Na jednu střední školu. Ok. Uvidíme, co to bude.
Jak tak autobus šplhal do kopce prašnou krajinou, rozkryl se mi zcela nový pohled na Xi’an. To město je vážně velké. A takové nekompaktní. Výškové budovy, které tu rostou doslova jako houby po dešti, vypadají takhle zdáli jako zuby stařenky, kdy sem tam nějaký trčí z jinak holých dásní. Starší čínská zástavba je z velké části jedno- či dvoupatrová. Cestou míjíme čtvrť různých školních kampusů. V Číně jsou různé části města a různé ulice často specializované pouze na jednu oblast. Jsou tu ulice, kde se pouze spravují kola, ulice, kde se pouze prodávají motorky, ulice, kde jsou pouze restaurace. Tohle je v podstatě ulice, kde jsou jenom školy. Zvláštní.
Po čtyřiceti minutách cesty se kvalita silnice dost proměňuje (směrem k horšímu) a dostáváme se do pravé čínské venkovské civilizace. Ale to už jsme také v cíli naší cesty, v areálu oné střední školy, která tak trochu spolupracuje s naší univerzitou. Je neděle, je tu poněkud mrtvo. Školní dvůr rozpaluje podzimní slunce. Vzadu na plácku za školou perou dvě ženy prádlo ve venkovním korytu. Cedule před školou optimisticky hlásá: „Buďte novou generací lidí s ideály, morálkou, kulturou a disciplínou.“ Číňani stále milují podobně „propagandistické plakáty“.
Nejprve nás čeká úvodní ceremoniál. Za stolem vpředu pár školních funkcionářů, v předních lavicích sedí studenti z univerzity, vzadu děti, se kterými máme vzápětí jiaoliu (tedy jaksi „vyměnit si o sobě informace“ – toto oblíbené čínské slůvko se špatně překládá). Chvíli se řeční, jak už to na takových schůzích bývá. Symbolicky se dětem předá pár hromádek učebnic. Venku před školou pak desetiminutovka společného fotografování. Trochu nás děsí, že tu pravděpodobně nejméně následující rok budeme viset někde na zdi. Máme to za sebou. Teď by měla přijít ta zajímavější část.
Na první vyučovací hodinu (angličtiny) jdeme k sedmákům (věk 14 let). Představujeme se před tabulí. Začínám mít plíživý pocit, že z naší angličtiny tu nikdo nerozumí ani jedinému slovu. Dětí ve třídě je více než padesát. Jsme v Číně. V tomhle počtu se nedá vést kvalitní výuka cizího jazyka. Ani nekvalitní. Vůbec žádná. Vidím to, když je mi přidělena moje asi desetičlenná skupinka. Zkusím říct něco anglicky. Nic. Učitelky říkají, že musím mluvit pomaleji. Snažím se mluvit, jak pomalu to jen jde. Nic. Pan funkcionář říká, že musím mluvit ještě pomaleji. Jenže to bych musela mluvit snad pozpátku. Snažím se z nich tedy vytáhnout alespoň základní věty. Prakticky žádná odezva. Jeden zvědavější kluk se mě vyptává čínsky. Odpovídám mu anglicky, ale nakonec to stejně celé sklouzává do čínštiny. Holky v ostatních skupinkách jsou na tom úplně stejně. Tak co takhle měsíce v roce a dny v týdnu? Nakonec z nich dostanu alespoň tohle.
Výuka angličtiny na čínských školách má několik zásadních nedostatků. Jak už jsem psala, v počtu 50 lidí je zkrátka nemožné se něco naučit. Mají sice údajně dvě hodiny angličtiny denně, ale je to k ničemu. Učitelka (Číňanka) mluví anglicky dost tragicky. Učebnice jsou čínské. To v praxi znamená, že se děti učí tzv. „čínskou angličtinu“, která toho nemá s přirozeným jazykem mnoho společného. Prohlížím si učebnici. Texty mají relativně širokou slovní zásobu a děti tvrdí, že všemu rozumí. Jakmile přijde na mluvené slovo, nerozumí ničemu. Mají hodiny poslechu? Ne, vůbec. V učebnici ale poslechová cvičení jsou. Pan funkcionář říká, že prý škola nemá na kazeťák, a tak při poslechu učitelka předčítá. Z toho mála, co vím o poměrech v Číně, si dovolím vydedukovat, že to, že nejsou peníze na kazeťák, je lež. Páni funkcionáři si v Číně podle všeho žijí jako prasata v žitě. Na potřebné věci pak už holt peníze nejsou.
Na druhé vyučovací hodině v jiné třídě je situace velmi podobná. Snažím se zavést nějakou konverzaci o domácích zvířatech a ukazuju jim svoje kočky. Sklízí to odezvu. Paní učitelka nutí děti, aby se mě ptaly na naše svátky, podle všeho něco takového probírají ve škole. Z jedné holky chvíli tahám něco o chunjie (čínský Nový rok), pak jim vyprávím čínsky o tom, jak slavíme Vánoce. Chtějí mě slyšet zpívat v mém rodném jazyce. Zpívám „Ach synku, synku“. Ani nevím proč. Oni mi pak na oplátku zazpívají čínsky. Jsem první cizinec, se kterým kdy přišli do kontaktu.Děti na téhle střední škole jsou z různých okolních vesnic z chudých rodin. Bydlí na školním internátu v pokojích po deseti. Sprchy tu vůbec neexistují. Když se chtějí umýt, musejí domů. Ve školní jídelně vůbec nedostávají maso. Čínská ekonomika možná rapidně roste, ale většina země je asi stále ještě spíše rozvojovým světem. Člověk si při tak blízkém kontaktu s čínskou realitou uvědomí, jaké má štěstí, že se narodil v zemi, jako je Česká republika. I se všemi jejími nedostatky.
Jedna naše návštěva toho v jejich životě asi mnoho nezmění. Bohužel. Přesto jsem ráda, že jsem měla tuhle možnost. Možnost trochu více poodhalit závoj této země. Je něco jiného číst o tom v knihách a zažít to na vlastní kůži. Po dnešku vážně uvažuji o tom, že bych možná chtěla aspoň na rok učit v čínské střední škole. Za jeden den toho moc nezměním, za rok bych třeba mohla. A člověk by si konečně jednou v životě připadal opravdu užitečný.