Po třech letech čekání a těšení se najednou obraz Číny přiblížil natolik, že se stal paradoxně mnohem nereálnějším než v mých představách. Nebojím se ani cesty letadlem, ani bloudění po pekingském letišti, ani procedur při vstupu do země, ani jízdy taxíkem a hledání kampusu, ani komunikačních bariér, ani čínštiny, ani Číňanů. Nedokážu si vnitřně připustit, že tohle všechno má nastat. A tak se jen líně protloukám posledními dny prázdnin a nemám pocit, že by se dělo něco velkého, na co bych se měla divoce chystat.
Když se snažím zapojit do akce svoji racionálnější část, vynořuje se mi v hlavě, co mi bude v Číně nejvíce chybět, co se praktických aspektů života týče. Je to voda. V České republice člověk považuje za samozřejmé, že mu z kohoutku teče voda univerzálně použitelná. Není problém ji použít k čištění zubů, na většině míst je možné ji bez obav pít a denně tím ušetřit nezanedbatelnou částku peněz. V Asii člověk o tuto základní samozřejmost hned po příjezdu přijde. Nejde jen o to, že se voda z vodovodu nedá pít (v Číně se užívá pouze kaishui, tedy voda vařící, proto je také Čína kulturou čaje); musíme si dávat pozor i na zdánlivé maličkosti. Neomývat v této vodě ovoce, vyhýbat se nápojům chlazeným ledem, který z této vody může pocházet, i v případě balené vody pečlivě kontrolovat, jestli nebylo manipulováno s uzávěrem a balená voda nebyla naředěna tou z vodovodu (což se mi mimochodem jednou stalo i ve školní kantýně v České republice, kde jsem to ovšem nepovažovala za životu nebezpečné).
Za touto prioritou následuje výčet dalších „drobností“, na které si budu muset zvykat. Veřejné toalety, které se u nás mohou často zdát ošklivé, jsou proti těm čínským (které disponují tureckými záchody a jsou ověnčeny množstvím příhod, které po návratu okoření vyprávění každého cestovatele) jistým luxusem. S tureckým záchodem (mimochodem zajímalo by mě, proč se tomuto typu záchodu říká právě „turecký“, když nejvíce uživatelů má pravděpodobně v Číně) jsem se zatím setkala pouze jednou, před mnoha lety ještě jako dítě, kdy mi ty bylo víceméně jedno. Bude tedy třeba se trochu otrkat. Naštěstí alespoň na kolejích (pro zahraniční studenty) budou záchody „evropské“. Při záchodových a podobných úvahách často zalituji, že jsem se narodila jako žena. Jako muž bych to měla v Číně asi trochu jednodušší. Možná jsem jen příliš zhýčkaná (naštěstí se necítím vyloženě jako porcelánová panenka).
Budou mi scházet i věci poetičtějšího rázu. Například procházka podvečerní Olomoucí s minimem lidí okolo mě. Je mi jasné, že v Číně prakticky nebude kam se schovat. I když i v tak lidnaté zemi prý v přírodě existují místa, kde člověk celý den na nikoho nenarazí. Číňany údajně příroda totiž až tak nezajímá. Mě bohužel vyloženě také ne. Odmalička trpím tak trochu strachem z přírody, z hmyzu, z rostlin, ze zvířat. Jsem v zásadě městský člověk. Možná i proto jsem si podvědomě vybrala právě čínštinu a Čínu, i když zde jsou věci, se kterými pochopitelně nemůžu sympatizovat – zvlášť v době ne až tak dávné se v Číně na ochranu přírody příliš nedbalo, a z toho, co jsem kde četla, mohu usuzovat, že ani v dnešní době nebude situace právě růžová.
A samozřejmě mi bude scházet rodina, přátelé a mé dvě kočky. Těžko si představit, jak takové odloučení vypadá, když jsem nikdy nebyla z domova déle než na čtrnáct dní. Ale asi je už načase udělat zásadní krok směrem k dospělosti a trochu se osamostatnit. Když to neudělám dnes (respektive v pondělí, kdy vyrážím vlakem směr Praha, odkud mi pak v úterý letí letadlo do Pekingu), nedokážu to udělat nikdy. Vždy by se našla nová překážka, před kterou bych byla více než ochotna ustoupit. A vím, že bych svého ucuknutí v případě cesty do Číny do konce života litovala.
Těším se tedy? Ale ano. V jistém smyslu. Těším se, že budu mít konečně spoustu času na studium. Těším se na „to pravé“ čínské jídlo a na zážitky. Těším se, že konečně vystoupím ze své ulity a snad toho i spoustu objevím a prožiju. Těším se na cestování. A tak trochu i na ten mumraj. A možná i na to, jak si na mě budou čínské děti ukazovat a křičet laowai (cizinec). Ale na opravdové uvědomění si toho všeho si asi budu muset ještě nějakou dobu počkat. Asi to přijde až v Číně…