A přece si občas ráno cestou do školy jako takový „poločíňan“ přijdu. V jedné ruce malou termosku se zeleným čajem (jakých jsou tu v obchodech tucty – jedná se totiž o jeden z nejčastěji používaných předmětů denní potřeby), v druhé ruce svou typicky čínskou snídani. Čínské snídaně mají s našimi pramálo společného, člověk má proto při jejich zkoušení alespoň zpočátku tendenci k opatrnosti. Zatím jsem se odvážila vyzkoušet pouze knedlík baozi. Jedná se o vcelku normální (tedy pro našince) knedlík s masovou náplní. Ale přece jen je trochu nezvyk snídat ráno ostré kuře na kari nebo vepřové s výraznou vůní zázvoru, ale je to součást Číny a nezbývá, než to přijmout. Ostatně není to zase tak špatné.
Obecně co se jídla týče, nemůžu si stěžovat ani v nejmenším. Čínská kuchyně je chuťově výrazná a pro člověka, co rád pálivé, opravdu dobrá. Můj žaludek byl (paradoxně – protože v této oblasti jsme byli upozorněni na nemalé problémy při adaptaci na čínskou kuchyni – a tyto problémy se taky u většiny ostatních zahraničních studentů v menší či větší míře vyskytly) asi první částí mého já, která si na Čínu zvykla. Nyní už vnímám i jednotlivé chuťové podtóny a vážně to stojí za to. Některé věci však pro mě asi zůstanou nezapomenutelnými. Po prvním (neplánovaném) kousnutí do sečuanského pepře, který vám na několik minut totálně paralyzuje jazyk, jsem myslela, že už nikdy nebudu normálně mluvit, natož vnímat nějakou chuť. Jenže pak přišel pepř druhý, třetí, čtvrtý… A teď už o něm člověk málem ani neví.
Je nemožné při vyprávění o Číně vynechat jídlo, protože se jedná o opravdu výrazný aspekt čínské kultury, na který je nabalena spousta drobností, které my „zápaďáci“ (zatím?) neřešíme, ale Číňané ano. Když se jde do restaurace, musí se vždy objednat větší množství jídla, aby člověk nevypadal jako škrt. Je až neuvěřitelné, kolik toho do sebe dokážou nacpat. Ještě neuvěřitelnější je potom bordel (opravdu jde o bordel, slabší slovo by nevystihlo situaci), který po sobě zanechají, když opustí stůl. V jedné restauraci, kde byly malé salonky (které pojmou zhruba deset lidí), jsme při odchodu měli možnost nahlédnout do některých z nich. Na stole i pod stolem se válely hromady zbytků jídla, vyplivnutých kostí, ubrousků a těžko říct čeho ještě. Dohromady by jenom odpad zaplnil takový větší kyblík. Ono vůbec odpadu z jídla je tu neuvěřitelné množství. Ať už jíte ve školní menze nebo v restauracích, máte možnost vidět, jak se veškeré zbytky slévají do obrovských kádí, které potom odváží pánové na špinavých vozících neznámo kam. Občas tak uvažujeme o osudu těch hektolitrů zbytků, co jenom obyvatelé tohoto města denně vyprodukují a zatím jsme se ničeho nedopátrali. Ta lepší varianta tvrdí, že jde o zbytky pro prasata, ale těžko říct. (Dodatek: Po publikaci článku se vynořila stará vzpomínka na článek o „recyklaci“ těchto zbytků, které se dále používají na výrobu levného oleje na smažení, který se využívá v pouličních stáncích s jídlem – což by možná vysvětlovalo nesnesitelný zápach, který se kolem některých z nich každý večer line. Pro otrlé zájemce další informace (v angličtině) a obrázky zde:
Jako taková prasátka si už občas připadáme i my, když opouštíme stůl po večeři. Možná za to mohou hůlky, ale člověk tady pod sebou vytváří nepořádek mnohem častěji než u nás. Ovšem jak je vidět na domorodcích, trocha svinčíku na stole tu opravdu nikoho nepohorší. Jenom jsem zvědavá, co bude při zpětné adaptaci na středoevropské podmínky.
Jsou tedy věci, ve kterých si už počínáme jako Číňané. Při přecházení ulice se proplétáme mezi auty, občas uvízneme na pomyslné dělicí čáře mezi dvěma pruhy a kolem nás si to sviští motorky i autobusy. Ten pocit sice stále ještě není nic moc, ale některé silnice se jinak přejít ani nedají. Když zjistíme, že si někdo na náš balkon připevnil šňůru a pověsil prádlo, prostě nad tím mávneme rukou. To, že na záchodě nejdou zavřít dveře, je najednou jen nepodstatný detail.
Na druhou stranu, v něčem (snad) nikdy nebudeme jako oni. Nikdy ze mě nebude typická čínská slečna mého věku. Ani jakéhokoli jiného věku. Nikdy do sebe nebudu místo smrkání vtahovat hleny a pak je flusat na ulici, což je mimochodem jeden z nejodpornějších čínských zvyků, který se trochu nečekaně netýká pouze mužů. Nikdy neodvrhnu jisté hygienické zásady, jako je třeba čištění zubů. Zdá se, že nejen kdysi Velký kormidelník, ale ani dnes obecně čínský národ tomuto zvyku příliš neholduje. Vůbec se tu hygiena až tak moc neřeší. Podle různých indicií se zdá, že na naší koleji v patrech nad námi, kde už žijí domorodci, nejsou sprchy. A že je to na čínských kolejích běžné. Na jednom místě zhruba tak uprostřed kampusu jsou po celý den k dispozici takové velké termosky s horkou vodou, pro kterou si tam studenti musí docházet. Když se chtějí umýt, musejí ze své koleje vyrazit do jakýchsi společných lázní, kde teprve mají tu možnost.
Evidentně ani v našich vcelku primitivních podmínkách stále ještě ani zdaleka nežiju jako „ten pravý Číňan“…