Pár slov na úvod. Nejsem přívržencem žádné konkrétní v současnosti fungující politické strany, teoreticky snad směřuji spíše nalevo, ovšem česká podoba levice se všemi jejími figurkami je pro mě jako voliče neakceptovatelná. V roce 1989 jsem byla mimino a dobu předchozí znám pouze z vyprávění a z vlastního pilného studia, neboť moderní dějiny mě vždy zajímaly a mou nejoblíbenější myšlenkou je: „Kdo si nepamatuje dějiny, je odsouzen je opakovat.“ (Autorem je George Santayana a ta věta dnes visí v první místnosti muzea v bývalém koncentračním a posléze i vyhlazovacím táboře v Osvětimi.)
Rok jsem žila v Číně a dokážu si představit, jak vypadá bída. A uvědomit si, že Češi tu „opravdovou“ bídu v dnešní době (a také už posledních mnoho desítek let) neznají. (Což jim samozřejmě nijak nebrání si na svoji údajnou chudobu a bídu stěžovat.) Jeden rodič má plat průměrný, druhý rodič na hranici platu minimálního. Bydlím ve starém bytě v paneláku a kvalitu života vidím asi v něčem jiném než v tom, jestli mám na to pořídit si co tři roky novou televizi. Z budoucnosti mám snad trochu obavy, ale „nějak bylo, nějak bude“ a pořád věřím, že se mi jednou vrátí těch mnoho let náročného studia, kterému se momentálně zatím stále věnuji.
A nyní k otázce, kterou jsem si položila v nadpisu. Soudě dle internetových diskuzí a výsledků posledních voleb se zdá, že má čím dál větší množství občanů této země pocit, že „ta demokracie je tak nějak na pytel“. S tím by se snad dalo do jisté míry souhlasit, pokud se podíváme, jak to dnes u nás chodí. Ze strany politiků vnímáme jen aroganci a výsměch, za těch 20 let se tu rozkradlo, co mohlo, zemi ovládají „kmotři“, korupce požírá veřejné peníze jako Otesánek. Musíme si však uvědomit, že se jedná o plody bolestné transformace společnosti z naprosto nestandardního prostředí, které tu před rokem 1989 vytvořila vláda jedné strany pod ochranou Velkého Bratra. Nedá se snad očekávat, že by těch čtyřicet let zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a my se ze dne na den stali dokonalým prototypem stabilní svobodné společnosti. Taková proměna je zdlouhavá a má mnoho aspektů. Vedle toho ekonomického se jedná především o ten společenský. Morálka lidí je zakořeněná hlouběji a nedá se změnit nějakým vyšším rozhodnutím. Přeměna myšlení lidí trvá. Musí se vyměnit několik generací, aby se změna opravdu projevila. Dokud jsou představiteli elit lidé, kteří byli vychováni v morálce minulého režimu, mnoho se toho změnit nemůže. Doufejme však, že v tuhle chvíli už někde pomalu roste (či už dozrává) elita nová, která bude mít sílu z toho marasmu doopravdy vybřednout.
Je ovšem mylné domnívat se, že „za komunistů jsme se měli lépe“, protože věci, na které si dnes stěžujeme, neexistovaly. Ona doba byla a je přímou příčinou věcí dnešních. Rozprášení intelektuální elity země (která z velké části emigrovala a pokud neemigrovala, tak skončila někde u lopaty či hůř) a její nahrazení věrnými spolupracovníky, u nichž nebyla hlavním kritériem odbornost, nýbrž členství ve straně (tedy kariéristy bez skrupulí a jak se často zdá, tak i bez vlastního svědomí), dalo ve svém důsledku vzniknout i naší dnešní politické (a z velké části i ekonomické) „elitě“. Místo lidí schopných nám vládnou lidé všehoschopní (tedy schopní přizpůsobit jakoukoli situaci svému vlastnímu prospěchu). Tito lidé však nejsou jen produkty divoké doby let devadesátých, kdy se tu tunelovalo ve velkém. Tito lidé se začali formovat už dávno před rokem 1989 a léta devadesátá jim pouze umožnila povolit zcela uzdu své „všehoschopnosti“. Ovšem jejich morální profil není dědictvím svobodné společnosti, on je naopak věčnou brzdou jejího možného rozvoje.
Je také třeba zkusit se zamyslet nad tím, nakolik je naše vnímání reality ovlivněno tím, co je nám prezentováno v médiích. Zatímco před rokem 1989 byli lidé neustále krmeni pozitivními zprávami o tom, že „plán byl splněn na 120 procent“, že „dnes se máme lépe než včera a zítra se budeme mít ještě lépe“ či že „naše produkce stoupla o tolik a tolik“, dnes se v novinách dočítáme pouze o nových korupčních kauzách, o rostoucím státním dluhu nebo o zdražení elektřiny. V mnoha lidech to může vyvolat dojem, že za minulého režimu se nekradlo, stát prosperoval a věci v obchodech se daly pořídit za hubičku. Koho by takhle zpětně napadlo vzpomínat na to, že občas v obchodech došel toaletní papír, že na banány se staly fronty, na koupi auta byl pořadník (pokud už si člověk na to auto po letech našetřil), že na dovolenou se jezdilo na chalupu, protože to byl jediný únik do vlastního světa, kde se člověk chvíli nemusel tvářit jako správný soudruh. A že se taky kradlo, přesně podle hesla „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“. Akorát ono nebylo moc co krást. Protože kde nic není, ani smrt nebere. A tak aspoň nikdo nemusel nikomu moc závidět a vlastně jsme se měli všichni tak nějak víc rádi. A taky jsme byli mladší a nic nás nebolelo a život byl před námi. Ony ty vzpomínky fungují asi velice podobně, jako když budu vzdychat nad svojí první láskou. Bylo mi sedmnáct, vlastně mě ještě nic netrápilo… Člověk by to třeba i vrátil zpět. Jenže čas se zpět vrátit nedá, můj tehdejší kluk už nemá dlouhé vlasy a nevypadá jako mušketýr, ale má manželku a dítě. Podobně tak ani dnešní KSČM není tou stranou, která nám to tady tak nějak „držela čtyřicet let pohromadě a dávala nám jistotu střechy nad hlavou“. Už nám nevrátí zpátky ten socialistický ráj, co tu (alespoň ve vzpomínkách některých lidí) kdysi býval.
Jsem ráda, že jsem se narodila do světa, kde se mi nabízí více možných cest, kterými se mohu zkusit dát, než jenom „ve dvaceti letech se vdát, v jednadvaceti první dítě, v pětadvaceti osobní automobil značky Škoda, v sedmadvaceti dovolená v Maďarsku, v osmadvaceti druhé dítě…“. Před těmito jistotami volím život v nejistotě. Život bez možnosti volby (jakou školu zvolit, jakou stranu zvolit ve volbách, jaký jogurt si koupit v supermarketu) je bezpochyby jednodušší. Ale znamená jednodušší také lepší? Jednoduchost bez nutnosti přemýšlet a volit nutně vede k lenosti a úpadku.
V minulých parlamentních volbách ukázali lidé, že touží po změně. Tato změna je nutná. Ale přejme si, aby to byla změna směrem kupředu. Nedělejme krok zpět.