Celý svět je momentálně zahlcen zprávami o situaci v Japonsku postiženém před týdnem zemětřesením a tsunami, obavy (ale snad i nějaké ty naděje) všech se nyní vztahují především k situaci v jaderné elektrárně Fukušima. Nechala jsem se unést touto vlnou a strávila jsem poslední týden celodenním monitorováním vývoje zpravodajství na BBC. Snad tak trochu i kvůli tomu, že Japonsko už pro mě není země někde na druhém konci světa, nýbrž se stalo státem sousedním.
Ponechám nyní stranou svou vrozenou nedůvěru k jaderné energii jakožto energetickému zdroji, jejž podle mě lidstvo nemá až tak zcela pod kontrolou, jak se obvykle předkládá. Nemluvě o řešení toho, co bude s vyhořelým jaderným palivem. Japoncům každopádně patří velký obdiv za to, jak konstrukčně vyspělé jsou jejich jaderné elektrárny, když vydrží i tak intenzivní otřesy. Stavět jadernou elektrárnu v tak nevyzpytatelné oblasti není žádná sranda. Snad jen spoléhat se, že mi v oblasti, kde může dojít k výskytu tsunami, jako ochrana takové elektrárny stačí protipovodňová zeď, mi přijde lehce nedomyšlené.
Pro mnohé státy je ovšem v dnešní době přechod na jadernou energii teprve jakýmsi pokrokovým cílem. Mezi nimi je i „moje drahá“ Čína, dosud závislá především na svých mohutných zásobách uhlí. Čínská vláda situaci v Japonsku sleduje se značnými obavami a údajně se chystá znovu prověřit a eventuálně i pozastavit svůj ambiciózní program výstavby desítek nových jaderných elektráren. A obyvatelstvo mezitím prý v obchodech skupuje mořskou sůl.
Čína totiž není ani zdaleka tektonicky klidná oblast. Ve srovnání s Japonskem zde sice nepociťujeme prakticky každodenní citelné otřesy, ale stačí pohlédnout trochu do historie a zjistíme, že obě zemětřesení s nejvyšším počtem obětí vůbec se odehrála v Číně. Vyšší počet obětí je v tomto případě pravděpodobně zapříčiněn větší hustotou obyvatelstva, i tak je ta skutečnost ovšem značně znepokojující. Zvlášť když k tomu vůbec nejkrutějšímu zemětřesení došlo v provincii Shaanxi, kde nyní pobývám. Prý tu zemětřesení nebývají častá. Jenom tak jednou za pár set let. Ale když už to přijde, tak to „stojí za to“. Od onoho zmiňovaného zemětřesení nás už dělí 450 let. Mohlo by někdy přijít další? A co by to znamenalo pro Xi’an?
Hodně zjednodušeně řečeno by to znamenalo, že bychom v tu ránu byli všichni mrtví. Při pohledu na vetché konstrukce slavných čínských „věžáků“ a vědomí, že na jakékoli bezpečnostní předpisy se tu zvysoka kašle (a používány jsou na stavbách ty nejlevnější materiály), to napadne každého. Čína zkrátka není Japonsko. V roce 2008 se v Sichuanu právě proto hroutily stavby jako domečky z karet. A umíraly děti ve školách. Obyvatelstvo o tom samozřejmě ví. A jak už je pro Číňany typické, když vám o tom vyprávějí, usmívají se tomu. A vy se usmíváte taky. S vědomím, že s tímhle nemáte šanci nic udělat a že to musíte nechat osudu.
Dovolím si do kontrastu s tímto pochmurným výkladem o destrukci ze strany přírody vsadit destrukci trochu jiného druhu. Destrukci, která dennodenně probíhá po celé Číně, ale nemluví se o ní ani zdaleka tolik jako o japonském zemětřesení. Destrukci, která probíhá zcela nenápadně, ale zato významně a nenávratně mění tvář Číny.
Pro vnějšího pozorovatele je tato destrukce nejokatější přímo v hlavním městě. Stará zástavba, tzv. hutongy (v českém přepisu chu-tchungy), postupně uvolňuje místo různým pochybným developerským projektům. Hutongy možná nejsou z hygienického hlediska právě nejvhodnějším bydlením (jednotlivé domy nedisponují ani vlastním WC a do úzkých uliček jen minimálně proniká světlo), ale jedná se o významný kulturní jev a způsob života mnoha lidí. Na mnoha místech v Pekingu byly již zbourány celé čtvrti. Na místech jiných zůstávají už jen ojedinělé ostrůvky v moři betonu. Tyto ostrůvky pak mají z větší části komerční charakter, což je jediný způsob, jak je v peníze zbožňující Číně zachovat.
Samozřejmě nemám ambice nutit ony čínské obyvatele hutongů žít postaru a nemoci využívat výdobytků moderní doby. Problém je, že se zbouráním svých domů nemohou nic dělat. Nikdo se jich neptá na jejich přání ohledně toho, jak chtějí žít. Jsou automaticky povinni ustoupit vyšší moci. Někteří se ovšem nechtějí jenom tak vzdát, jako například žena, která se rozhodla svůj obchod bránit před demolicí vlastním tělem. Ten obchod byl celý její život, kvůli kterému se zadlužila až po uši. Jak to s ní dopadlo, o tom se už nemluví.
V průběhu tohoto týdne jsme tu v Xi’anu byli této destrukci postaveni tváří v tvář.
Jestli je něco pro Čínu opravdu typické, pak jsou to řady malých levných restaurací, které většinou obsazují celé ulice a drží se hezky pospolu. Jakmile na jednu narazíte, můžete si být téměř jisti, že v dané ulici jich bude ještě nejméně deset. Jde o místa pro setkávání obyčejných lidí, kteří si rádi dají obyčejné domácí jídlo, posedí uvnitř či venku, poklábosí, popijí a jdou spokojeně domů. Je to tvář Číny, která se mi vybaví jako první, když se řekne Čína.
Jednu takovou uličku jsme měli u jižní brány našeho kampusu. Kdysi prý podobné byly i u bran ostatních, leč ty jsem já už nezažila. Jenom tuhle. Naši oblíbenou „nanmen“. Během svých prvních dvou měsíců v Číně jsem tam strávila mnoho večerů. S některými laoban (majiteli restaurací) jsme se osobně znali, vždy nás vítali. Bylo to přívětivé místo v na začátku snad trochu nehostinné Číně. A najednou je pryč.
K té změně došlo v podstatě ze dne na den. V Číně se vše, co se výstavby týká, odehrává v pro Čechy až nepochopitelném tempu. V pátek večer to tam ještě žilo tak jako vždycky. V sobotu už byly restaurace zavřené a celý blok oplocen. V neděli zmizela okna. V pondělí vše zbourali. V úterý už jsme místo na naše oblíbené restaurace hleděli jen na hromadu trosek. A ve středu už tam nebyly málem ani ty trosky.
Hledíc na hromadu suti na mě padla zvláštní melancholie. Přemýšlím nad tím, jak moc se změní tvář Číny jen za ten jediný rok, co tu budu. A jak se musela změnit za posledních dejme tomu deset let. A jak asi bude vypadat za dalších deset let, kdy podobné ostrůvky „typické Číny“, jako byly naše restaurace u nanmen, už budou možná pryč všechny. Nahradí je mohutné klece, do kterých se vejdou tisíce a miliony obyčejných Číňanů, kteří se pouze nechají vláčet tímhle proudem modernizace a opustí postupem času způsob života, který jim je nejvlastnější. A až se ta proměna dokončí, možná přijde jiná destrukční síla, mohutnější než ony bagry. A také po ní zůstane jenom hromada suti. A oběti, které stejně už dávno předtím obětovaly svůj život pro budování lepší Číny s vyššími věžáky.
Kam se poděly ony rodiny, které provozovaly ty restaurace? Dostali ti lidé nějakou kompenzaci nebo byli jen odklizeni podobně jako ty trosky? To už se nedozvíme. Život v Číně jde dál. Obří hnáty této mohutné země dál dupou po tom všem, co ji dělá výjimečnou a typickou, vstříc dokonalé budoucnosti.
Vpravo sutiny zbylé po restauracích. V pozadí lze pozorovat tvář Číny budoucnosti. Tyto konkrétní věžáky vypadaly v době našeho příjezdu jenom jako betonové kostry, dnes jsou připraveny k nastěhování. Bude-li se do nich mít kdo stěhovat. Očekává se, že podobná klícka (či více klícek, když prostory dovolí) vyroste i v místě, kde původně stály restaurace.