Onehdy jsem měla možnost pobavit se s jedním čínským studentem o nedostatcích čínského školství. Povídá mi: „Když u vás na Západě je to úplně jiné. Diskutuje se o problémech, rozvíjí se kritické myšlení. My se tady pouze biflujeme zpaměti, a když pak na konci studia máme sepsat vlastní práci, mnoho studentů to nedokáže.“ Tak jsem mu musela vysvětlit, že „můj“ západ není až tak úplně Západ. A že jsme na tom vlastně úplně stejně.
První várka „produktů“ porevoluční doby
Narodila jsem se v roce 1989. Do 17. listopadu tou dobou sice ještě nějaký ten pátek zbýval, ale už jsem se zařadila do oné první vlny, která měla za pár let začít procházet školní docházkou ve svobodném světě, kdy se toho ve škole mělo oproti dřívějšku dost změnit (ať už k lepšímu či k horšímu). Vzhledem k tomu, že jsem po většinu své školní kariéry navštěvovala výběrové školy, asi se mi spousta excesů našeho školství naštěstí vyhnula. Ale i přesto můžu ze svých zkušeností ledacos vyvodit.
Byla jsem (alespoň na české poměry) tak trochu netypický žák a student. Učila jsem se už od předškolního věku, protože mě to samotnou prostě bavilo. Do první třídy jsem se těšila. Leč následující roky přinesly mohutnou deziluzi, zlenivění, rezignaci. Mezi mnou a většinou mých spolužáků byl vždycky tak trochu odstup a když jsem měla tu možnost, raději jsem si povídala s učitelkami. Mám pocit, že právě tohle je důvod, proč mám možnost se na problémy českého školství podívat z trochu jiného úhlu pohledu, než z jakého se v dnešních debatách obvykle rozebírají.
Mluví se o reformách. Mluví se o nedostatcích v systému základních, středních i vysokých škol. Často se říká, že problém leží hlavně v těch základních a z toho se pak odvíjí i další stupně. Nevím. Osobně zažívám největší průšvih až nyní na vysoké. Ale o tom později.
Včera jsem si na jednom českém zpravodajském serveru pročítala diskuzi pod článkem o úpadku úrovně českých dětí v mezinárodním srovnání znalostí žáků PISA. Jedna skupina diskutujících svalovala vinu na učitele, že neví, jak učit, a jen by pořád chtěli zvyšovat platy. Druhá skupina tvrdila, že za to mohou rodiče, kteří své dítě doma dostatečně nepostrkují k učení. Třetí tvrdila, že jsou žáci zkrátka líní, pouze vysedávají u počítače, a tak není divu, že to pak dopadá takhle. Samozřejmě budou mít pravdu tak trochu všichni, pravda je totiž relativní záležitost. Ale přijde mi, že se v těch rozčilených debatách zapomnělo (a pravidelně se zapomíná) na jeden důležitý faktor, proč české děti v takových srovnáních končí kdesi „v průměru“. A to je totiž ten, že ony po ničem jiném ani netouží.
Kdo je „cool“ a kdo je „outsider“
Člověk je tvor společenský a jako takový touží po uznání ze strany ostatních příslušníků společnosti, v níž žije. Pochopitelně se tak vědomky či nevědomky snaží udělat dojem, který ho učiní pro ostatní jaksi atraktivním. Co je ovšem atraktivní a žádoucí v takové běžné školní třídě? Je to vysvědčení se samými jedničkami, aktivita na hodině? Omyl. Takovému žáku je už v raném období jeho školní docházky okamžitě přisouzena nálepka „šprta“, které už se pak pravděpodobně nikdy nezbaví. S touto nálepkou se automaticky stává outsiderem třídy, často ostrakizovaným. A to vše pouze proto, že je jiný. A to v české společnosti zpravidla nikdo neocení. Nevím, jestli to vychází z oněch 40 let před rokem 1989, ale mám pocit, že dnes stále platí rovnice „jiný = špatný“. Je zkrátka výhodnější být součástí stáda.
Když tedy není výhodné snažit se být nejlepší, o co se máme snažit místo toho? Nejlepší je být průměrným. Být takový jako ostatní. Protože pak nejlépe zapadnete. Kolektiv vás přijme. A vy budete mít spoustu stejně průměrných kamarádů. A všichni budou spokojení. Společně budete brblat nad zlomyslnými učitelkami, co se vám snaží zošklivit školní léta tím, že vás nutí, abyste se něco učili. Časem se to naučíte obcházet taháky. Protože proč bychom se měli dnes něco učit, když existuje internet? Spousta dospělých přece říká, že není nejdůležitější nosit informace v hlavě, nýbrž umět si je najít. A v tom my jsme přece dobří. Jsme generace internetu. Jsme cool.
Právo na vzdělání
V Listině základních práv a svobod stojí, že „každý má právo na vzdělání“. Dnes málokomu dochází, že vzdělání je právo. Základní školní docházka je sice povinná, takže v zásadě se jedná tak trochu i o povinnost, ale ono právo se vzdělávat by mělo být postaveno výše než jeho označení za povinnost. Vzdělání je možnost, jak poznávat svět kolem sebe, jak sám sebe zdokonalovat, rozšiřovat své obzory. Touha po poznání by se měla v dětech podporovat už odmalička. Aby cítily, že možnost zjišťovat nové informace je jejich právem. Že vzdělání je něco, na co mohou být hrdé. Na světě je spousta zemí, kde si mnoho lidí nemůže luxus vzdělání dovolit. U nás se jím často opovrhuje. Přesněji řečeno opovrhuje se lidmi, kteří se snaží dosáhnout nějakého stupně vzdělanosti. Už ve škole opovrhuje většina dětí oním zmiňovaným „šprtem“, který přitom ve většině případů nezíská onu přezdívku za nějaké „šprťáctví“, nýbrž za svou chytrost, zvídavost, touhu po vzdělání. Chtít se vzdělávat, chápat souvislosti neznamená být „šprtem“. Bohužel člověk s onou nálepkou nemá pod nátlakem většiny šanci dokázat nesmyslnost oné rovnice.
Pro koho se učíme?
Z toho, co jsem měla během svých školních let možnost vypozorovat, si troufám tvrdit, že valná většina českých žáků a studentů nepochopila, že se neučí pro rodiče, pro známky ani pro nějaký papír, který po ukončení školy získají, ale pro sebe. Že ve škole nejde o to naučit se pouze účelově na písemku nebo na zkoušku, následně spálit učební materiál a s klidným srdcem na to všechno zapomenout. Samozřejmě není v lidských silách pamatovat si po zbytek života vše, co se člověk kdy naučil. Musí si dokázat ze všeho poznaného časem vyselektovat, co bude potřebné pro jeho další život. Ovšem nikoli zavrhovat ostatní oblasti, pokud se do nich ani nepokusil vstoupit.
Čeští žáci a studenti mají pečlivě vypracované metody, jak co nejvíc zdržet začátek hodiny, aby se pokud možno k žádnému učení ten den ani nepřistoupilo. Také mají pečlivě vypracované metody, jak obejít nutnost učit se na písemku. Rozvoj výpočetní techniky dostal výrobu „taháků“ na úroveň, která byla před 20 lety nemyslitelná. Dnes už není třeba se učit, ani si vyrábět tahák. Tahák vyrobí jeden zodpovědný student, který ho rozešle dál. Většina lidí uvidí učební látku poprvé až v momentě, kdy ji z taháku přepisují do písemky. U nás na gymplu to tak fungovalo poslední tři roky studia. A s téměř naprostou jistotou lze tvrdit, že to tak dnes funguje na všech školách a ve všech třídách. A tento propracovaný systém se dostává už i na vysoké školy.
Dalo by se namítnout, že škola nás často nutí učit se naprosto zbytečné a nevyužitelné informace, které člověk už ze své podstaty demotivují se je učit. To je bohužel pravda. Je třeba reformovat podobu vzdělání, jakého se nám dnes dostává, je třeba upravit jeho obsah. To se v divokých debatách o tom, jestli státní maturity ano či ne, často ztrácí.
Teplé místečko, kde nám nic nehrozí
Když sami žáci a studenti nemají chuť, motivaci ani zájem se učit, možná by nebylo úplně od věci přistoupit k metodě „biče“. Nikoli jako k prostředku, kterým z nich vytlučeme i poslední zbytky energie a zájmu, nýbrž jako k odstrašujícímu prostředku a možnosti, jak studentům reálně něčím pohrozit. Typickému českému „lemplovi“ totiž ve škole prakticky nic nehrozí. Máme tu sice instituci opakování ročníku, což je obecně považováno za ostudu, ale při onom opakování „už se to vždycky nějak udělá“. Nakonec se k maturitě dopracuje kdekdo. A u té maturity se to taky vždycky nějak „spláchne“.
Kdyby nad všemi gymnazisty, kteří sní o velké kariéře, ale ve škole pro to nejsou ochotni hnout ani prstem, visela reálná hrozba toho, že mohou být ze svého gymnázia v důsledku svého ignorantství přeřazeni na jinou, horší, školu, možná by je to přimělo vyvinout aspoň drobný zlomek aktivity, kterou vyvíjí člověk vnitřně toužící po vzdělání. Dnes vám vyhození ze školy totiž hrozí pouze za hrubý kázeňský přestupek, který paradoxně může z dobrých škol vyhnat ty schopnější jedince. Dále jsou příčinou přestupů na jinou školu většinou konflikty s kantory či spolužáky a často platí to stejné, totiž že školu tak opouští často talentované děti.
Snižování nároků
Často se mluví o tom, že máme v České republice stále ještě poměrně nízký podíl absolventů vysokých škol a že by bylo vhodné tento podíl navýšit. Je to dost odvážný požadavek, když vezmeme v úvahu, že už dnes studuje na českých vysokých školách až zarážející procento lidí, kteří nejeví žádný zájem se opravdu něco naučit a touží pouze po diplomu, který jim v jejich očích usnadní život, ať už bude z jakéhokoli oboru (o kterém tito lidé po dostudování školy často ani nebudou téměř nic vědět). Studium na vysoké škole krom toho přichází i s velice lákavou nabídkou pár let bezstarostného mládí navíc, okořeněných desítkami a stovkami večerů strávených po hospodách.
Jak je možné, že dnes není problém vystudovat vysokou školu sedíc u půllitru v hospodě? Stručná odpověď zní „snižování nároků“. Moji rodiče mi často vyprávěli, jak je vysoká škola oproti střední úplně jiný svět, jak se člověk musí učit na opravdu těžké zkoušky, přičemž na každou má tak týden. Samozřejmě existují jisté obory, pro které to platí dodnes (a jeden týden na zkoušku často nestačí). Ovšem existuje také nepřeberné množství oborů, kde se stačí na zkoušku naučit za noc a máte to za jedna. Výsledek takového vzdělání se nutně omezuje na klouzání po povrchu věcí bez zájmu i možnosti proniknout hlouběji.
Vzhledem k tomu, že dnes na vysoké školy proudí ročníky studentů, kteří si zvykli na střední škole nic nedělat, a vysoká škola si pochopitelně nemůže dovolit je všechny vyhodit, chtě nechtě začínají učitelé oslabovat nároky, které na studenty mají. V praxi to vypadá tak, že jsem šla kdysi na jednu zkoušku, kde jsem sice nepředvedla nic světoborného, ale od vyučující jsem si vyslechla hodnocení: „Tak já vám dám teda jedničku, na vás je vidět, že jste to aspoň četla.“ Ta věta se mi vryla do paměti. Tu zkoušku tehdy udělali všichni. Ti, co to „aspoň četli“ za jedna, ti, co „aspoň něco málo řekli“ za dva a zbytek za tři. Existují tedy obory, kde se dají všechny zkoušky udělat během jediného týdne, přičemž na každý předmět před zkouškou mrknete pouze jedním (a to ještě přivřeným) očkem. Pokud vám to stačí za tři, nemusíte udělat do školy prakticky nic.
Naučit se přemýšlet
Úkol, kterého by se školy měly v ideálním případě chopit, je značně nelehký. Měly by své studenty donutit myslet. Přemýšlet nad problémy, číst, utvářet si svůj názor, snažit se chápat i názory jiné. Být kreativní, psát eseje. Protože dokud se budou na základních a středních školách stahovat referáty z internetu a na školách vysokých bude hlavním zdrojem všeho vědění Wikipedia, tak se moc daleko nepohneme. Dokud budou existovat učitelé dějepisu, kteří půl roku rozebírají, kde je které naleziště pravěkého člověka, nikdy se pořádně nedostaneme k problémům týkajícím se dnešního světa a dnešní společnosti. Dokud bude hlavním zájmem českých dětí nedělat ve škole pokud možno nic, podaří se jenom málokterému učiteli prolomit bariéru, která je před ním budována.
Samozřejmě, že abychom mohli o něčem začít přemýšlet, musíme se o tom nejdřív něco dozvědět. A v takovém případě je potřeba mít kvalitního učitele. Já na ně měla podle všeho alespoň relativně štěstí. Měla jsem například výborné dějepisáře, kteří mě učili hledat mezi různými událostmi souvislosti a chápat historii komplexně. Ale právě v hodinách dějepisu se mi rozkrylo, že ani sebelepší učitel nic nezmůže, pokud před ním v lavicích sedí skupina lidí, kteří se nechtějí nic dozvědět a dávají to dost nepokrytě najevo. Člověk by si řekl, že možná jenom nemají zájem právě o dějepis a v jiných předmětech se projevují jinak. Ale to je omyl. Mám často pocit, že dnešní mladá generace nemá zájem o nic. Netvrdím, že se to týká všech, to v žádném případě ne. Ale jestliže jsem já chodila na výběrovou školu a jedinců skutečně toužících po vzdělání tam nebyla ani většina, natož nemyslitelných sto procent, jaké to musí být na ostatních školách?
Co říct závěrem?
Je těžké se v dnešním systému českého školství o něco snažit. Po určité době se nutně dostaví jistá lenost. Když se člověk učí pouze pro vlastní uspokojení, musí se neustále dokola sám motivovat. A to není jednoduché. Zvlášť když vám škola místo podpory vaší těžce vydobyté motivace spíše hází klacky pod nohy. Člověk má často až pocit, že ve škole je lepší nemyslet. Protože když začnete přemýšlet, nutně vás dostihne myšlenka na to, v jakém marastu jste nuceni se potácet, aniž byste s tím jako jedinec mohli cokoli změnit.
Začala jsem Čínou, Čínou také skončím. Čínské a české školství paradoxně produkují v jistém směru podobné absolventy. Lidi, kteří nedokážou o věcech opravdu kreativně přemýšlet. Tyto systémy toho však dosahují různými způsoby. V České republice iniciativa často přichází přímo od samotných studentů, jak jsem se tu pokusila dnes ukázat. V Číně iniciativa naopak přichází „shora“, jelikož není žádoucí, aby tu někdo přemýšlel například o situaci ve své zemi. Zajímavé je, že čínští studenti jsou navzdory této snaze často právě onoho kritického myšlení schopní možná více než my. Některé informační prameny se k nim nikdy nedostanou, takže jsou možnosti jejich pohledu užší než ty naše, ale to, co se k nim dostane, mají nastudováno dokonale. Možná je to způsobeno i tím, že oni nad sebou mají onen pomyslný „bič“, který jim nedovolí nedělat pro své vzdělání nic. Na vysoké škole mají vyučování nejméně 8 hodin denně (ráno od 8 do 12 a odpoledne od 14 do 18 hodin), přičemž mimo tuto dobu se často různými způsoby kontroluje, jestli věnují svůj „volný čas“ učení.
A pak je tu také institut konkurence, jakou české školství v takovéto podobě vůbec nezná. Číňanů je zkrátka mnoho a konkurence velká, přičemž nadějné životní vyhlídky se často otevírají jenom těm nejlepším (a pak také těm nejbohatším, ale o tom tu dnes vyprávět nebudu). Zatímco český student se snaží být průměrným, čínský student se snaží být nejlepším. Nemá ani jinou možnost. Jenom těm nejlepším se otevírá možnost dalšího vzdělání, jenom ti nejlepší se dostanou z vesnice do měst, jenom ti nejlepší dostanou možnost studovat v zahraničí. Sice si tím pravděpodobně vyslouží závist méně úspěšných studentů, kteří pro to také dělali, co mohli, ale „pilný student“ tu není nadávka, nýbrž realita.