Rozhodla jsem se učinit zásadní životní krok a vyrazila jsem za poznáním. Jen já sama. A miliarda Číňanů kolem mě. Cíl cesty: provincie Shanxi.
Úterý
Poprvé v Číně vlakem. V 11 v noci je na nádraží doslova hlava na hlavě. Už hodinu před odjezdem vlaku se všichni tlačí ve frontě. Jde to tak trochu mimo mě. Zatím se jenom rozhlížím kolem a říkám si, co že mě to napadlo za pitomost si takhle vyjet. A pak se prostě jen nechám strhnout tím tisícihlavým davem a ocitám se v čínském vlaku. V oddílu yingwo (tvrdé ležení) je řada paland, člověk se tam moc nehne, zvlášť když nechce nic riskovat a všechna zavazadla si pro jistotu bere s sebou do postele. Na čínské vlaky jsem holt moc vysoká. Co už. Po pár minutách jízdy mě poprvé ovane cigaretový kouř. V čínských dopravních prostředcích rozhodně ne naposled. Kouří se všude. Ve vlaku a v autobuse obzvlášť. Průvodčí se směje tomu, že mám vlastní beizi (tím myslí můj spacák). No co, jako cizinec tu budu stejně vždycky vyčuhovat z řady.
Středa
Po šesté ráno se ocitám na nádraží ve starobylém městečku (jenom 500 tisíc obyvatel, takže na čínské poměry 
jde málem o vesnici) Pingyao. Před nádražím lidé z hostelu zmiňovaného v průvodci Lonely Planet nabízejí „free pick-up“. Proč ne, stejně jsem se tam chtěla ubytovat. V otevřeném vozíku mě chladným ranním vzduchem provezou přes celé historické jádro až k hostelu, kde se mi následně podaří navodit dojem, že mluvím jenom čínsky, a usmlouvat cenu za dvě noci z 200 yuanů na 140. Což je asi celkem výkon, protože se zdá, že ostatní zahraniční klientela (hlavně francouzští důchodci) o ubytování moc nesmlouvá.
Na dopolední procházce lehce ospalým městem mě doslova přepadne mladá Číňanka, která si asi myslí, že jsem meiguoren (Američan) a že si se mnou procvičí angličtinu. Nakonec s ní strávím asi šest hodin a procvičím si spíš já svoji čínštinu. Zve mě k sobě domů na oběd. Ukazuje se, že v primitivních dvorcích, které jsem ráno viděla z hradeb, opravdu žijí lidi. V domcích, kde mají místo podlahy jen udusanou hlínu proloženou cihlami. Ve dvorech zavalených harampádím. 
Jen proto, aby se mohli turisti jezdit na ten skanzen dívat. Není lehké být v Číně obyčejným člověkem.
Večer se na hostelu rozjíždí konverzace ve francouzštině. Přidává se nějaká slečna. Ptají se jí, odkud je, a ona odpovídá, že „de la République Tchèque“. Zbystřím. Potkat uprostřed téhle obrovské země krajanku? Nakonec je z toho příjemný rozhovor na celý večer. Dozvídám se, že už žila nějakou dobu v Indii, v Namibii a na Srí Lance. Můj život mi najednou přijde strašně fádní. Ale mám aspoň povzbuzení do svého dalšího čínského působení.
Čtvrtek
Rozhodnu se podniknout výlet po okolí a vyzkoušet možnosti čínských autobusů pro střední vzdálenosti. Na autobusovém nádraží nasedám sama a je mi to poněkud podezřelé. Autobus se sune dopředu rychlostí asi 10 km/hod. Někde musí být háček. Háček se objeví asi po kilometru, kde zastavíme na jakési pomyslné autobusové zastávce a další hodinu čekáme, než se zaplní všechna místa. Mám pocit, že většina čínských autobusů nejezdí podle nějakého jízdního řádu, ale podle toho, jestli je už zaplněná kapacita. Cestou mě čeká jeden přestup, naštěstí celkem bez problémů. V druhém autobuse se mě vyptávají na moji zemi a celkem správně ji řadí k bývalému Sovětskému svazu. Tak se to snažím jen trochu poupravit.
Autobus Číňanům zastavuje v těch nejopuštěnějších místech, kde snad nemůže ani nikdo bydlet. Ale asi může. Lidé tu bydlí, kde se dá. V chatrčích, v jeskyních ve spraši. Na okrajích relativně nových ošklivých a špinavých průmyslových měst. V serpentinách kličkujeme mezi náklaďáky plně naloženými uhlím, jehož těžba dominuje celé provincii. Vypadá to tu místy tak trochu jako měsíční krajina.
Pátek
Ráno se vlakem vydávám do města Taiyuan, tentokrát v oddíle yingzuo (tvrdé sezení). Na dveřích jsou tři cedule: nekouřit, neházet odpadky, neplivat. Běžné je tu samozřejmě všechno. Ono no spitting (tedy „žádné plivání“) je vůbec oblíbený čínský zákaz. Kdo už v Číně byl nebo o ní alespoň něco četl, chápe proč.
Do Taiyuanu asi nevkročí noha cizincova, jak je rok dlouhý. Za zády se mi neustále ozývá obligátní helou. Z úst snad každého člověka slyším kouzelné slovíčko waiguoren (cizinec). Po čtyřech dnech strávených v této provincii začnu mít pocit, že každé druhé slovo, které kdo vypustí z pusy, je waiguoren. Snad je to jen moje paranoia.
Na návštěvě v provinčním muzeu mezi hromadou starých exponátů spatřím nenápadný obraz Velkého kormidelníka. Jak se propašoval mezi všechny ty staré kaligrafie a Buddhy? Mao se zkrátka už usídlil hluboko v čínské kultuře. Nejde vymazat. A asi není jediným důvodem jen to, že jeho tvář zdobí každou čínskou bankovku. Sama ho nosím na tašce. V mém případě jde ovšem pouze o recesi. Obávám se, že Číňani to jako recesi neberou. Ale těžko říct. Prodavač v supermarketu v Taiyuanu dostal při pohledu na mou „revoluční tašku“ záchvat smíchu.
Při výletu za město spolucestující jako obvykle spekulují, jestli jsem Američan nebo Rus. Jako by jiné národy na světě ani neexistovaly. Taky mám pocit, že komentují, že mám nějakou tlustou peněženku. Bodejť by ne, když v Číně se v 99+ procentech případů používají na všechno jenom bankovky (včetně asi nejvíc se vyskytujících „jednoyuanovek“) a nejvyšší bankovka má hodnotu 100 yuanů.
Po příjezdu na jakési velice turistické místo, kde nabízejí turistům dokonce i projížďku na velbloudovi, se na mě vrhá celá banda řidičů a průvodců, která mě chce někam vozit a vodit. Čínsky odmítám všechny nabídky, ale 
vůbec to nefunguje. V návalu zoufalství zkouším českou větu „dejte mi už sakra pokoj“ a oni konečně rozumí. Stejný už osvědčený trik použiju i druhý den ráno.
Večer je na programu až nečekaně dobrodružný pobyt na nádraží. Noční jízdenku do Datongu jsem si koupila už ráno, teď si chci pro jistotu koupit jízdenku zpět do Xi’anu, aby mi náhodou neuteklo tvrdé ležení. Plán mé cesty podle všeho naprosto odporuje čínské logice. Pokladní u okýnka odmítá pochopit, že teď večer jedu na sever do Datongu a druhý den večer se chci vrátit zpátky opět přes Taiyuan do Xi’anu. Ale já přece nechci, aby to chápala, jenom aby mi prodala lístek. Nakonec mi svévolně prodává lístek na dnešní večer z Taiyuanu do Xi’anu. Takže druhé kolečko s jinou pokladní, která to sice taky nechápe, ale nakonec mi prodá správný lístek. Uf.
Větší dobrodružství jsem si ovšem způsobila tím, že jsem na chvíli tak trochu pozapomněla, že jsem v Číně, a že když na vlak nestojí alespoň několikasethlavá fronta, tak je něco špatně. Takže si tak v klidu čekám s domnělými spolucestujícími na vlak do Datongu, když v tom zjistím, že to nejsou moji spolucestující. Že moji spolucestující už tak půl hodiny čekají na nástupišti a branka tam vedoucí se právě zamyká. V poslední vteřině se od paní u branky dozvídám, kterým směrem mám běžet. A běžím. Bohužel schody končí u vagonu číslo 3 a já potřebuju číslo 12. U nás by se to vyřešilo tím, že by člověk naskočil do trojky a cestou by už došel do správného vagonu. Jenže tady je Čína. Tady nefunguje česká logika. Běžím přes celé nádraží a jenom doufám, že někdo z těch nádražáků, kteří mě navigují, je výpravčí a že ten vlak nevypraví, dokud v něm nebudu. Dvanáctka je zamčená, jako ostatně všechny vagony. Na klepání nikdo nereaguje. Ani ve třináctce. Až ve čtrnáctce se konečně objevuje průvodčí a odemyká mi vagon. Nasedám a vlak se rozjíždí. Uf.
Sobota
Do Datongu přijíždím v 5.13, tak si nejdřív zpestřím ráno pozorováním rodinky cizinců se třemi dětmi, kteří si 
kupují lístek na vlak bez toho, aby uměli byť jen jediné slovo čínsky. Konečně nejsem jednou hlavní atrakcí na kilometry daleko. Místní kolem oné rodiny vytvoří jakési kolečko a jenom na ně zírají. To mi přijde přece jen už trochu moc. Po třech dnech cestování mám všech těch pohledů, „helou“ a komentářů plné zuby. Možná je to aspoň trochu jednodušší, když člověk ničemu nerozumí, jenže já už jsem se dostala aspoň trochu za tu jazykovou bariéru a není cesty zpět. Ale tak alespoň se nenechám tak snadno odrbat.
Město Datong je tak trochu smutnou kombinací starobylých památek (sama jsem navštívila jeskyně Yungang Shiku s údajně 51 tisíci sochami vesměs samých Buddhů – od úplně maličkých až po jednoho sedmnáctimetrového), uhelných dolů, tradiční čínské architektury a hustý dým produkujících továren. Muzeum uhelných dolů dokonce přitahuje čínské turisty 
více než ony skvostné buddhistické jeskyně. Holt Číňani mají svůj vkus.
Cesta zpět je asi nejšílenější částí mého výletu. Dav na nádraží v Datongu si za řevu a pískání policistů dere cestu vpřed. Jen taktak se mi podaří se na poslední chvíli dostat na záchod. Bohužel je k dispozici jen evropský, který má z naprosto nepochopitelných důvodů ve dveřích okýnko. Ale je mi to fuk, hlavně si nesmím nechat ujet vlak, takže ignoruju zvědavé nakukování Číňanek do kabinky. Člověk opravdu po určité době v Číně vůči některým věcem otupí. Stejně tu bude vždycky vypadat divně.
Na zpáteční cestu si naordinuju patnáctihodinový spánek. Bohužel k mé horní palandě už nestoupá žádný kyslík, jen kouř z cigaret. Ach ta Čína. Ach ty čínské vlaky. Těším se zpátky. Kdo by byl řekl, že největší práci dá nakonec překonat vzdálenost xi’anské vlakové nádraží – autobusová zastávka. Xi’an opravdu zoufale potřebuje metro. Jeho stavba zatím pouze blokuje cestu. Nechávám se pohltit davem lidí, rikšů, aut a autobusů. Vše v jednom. Jsem „doma“.
Výlet je tedy za mnou. Co jsem si z něj přivezla?
- Jsem schopná dělat na veřejnosti prakticky cokoli a je mi jedno, co si o tom Číňani myslí. No, zase ne úplně cokoli. Ale hodně věcí.
- Umět čínsky je výhodné, ale v určitých situacích vás zachrání pouze vaše mateřština.
- Jezdit do ne vyloženě turistických měst může být lehce o nervy. Slovo waiguoren už nechci nikdy v životě slyšet.
- Dialekt provincie Shanxi zní tak trochu jako kombinace francouzštiny s nizozemštinou. Lidé tak nějak „chrčí“. A taky štěkají. A řvou. Zvlášť nervózní řidiči autobusů.
- To, že občas Číňanům nerozumíte, je normální. Oni sami si taky občas nerozumí. Čína je velká a dialektů mnoho.
- Provincie Shanxi je krásná. Až na uhlí, smog a prach.
- Není třeba se bát být osamělým cestovatelem v Číně. V Číně nejste nikdy sami.