Reklama
 
Blog | Tereza Švarcová

Studentem v Absurdistánu

Někdy je veškerá snaha marná. A vždycky jde především o prachy. O tom, jak Číňané vytvářejí a následně popírají problémy. A po jakých absolventech touží české vysoké školy. Nebo nejméně jedna z nich.

Domove, můj voňavý domove, přijmi mě zpět do své náruče!

Centrum Xi’anu, pozdní pondělní večer. Ten zvláštní zápach, který mi okamžitě zaplavil všechny smysly, když jsem vystoupila z letištního expres autobusu, odlišuje Xi’an od všech ostatních čínských měst, která jsem zatím měla možnost navštívit. Xi’an zkrátka voní (či smrdí, jak se to vezme) jinak. Je to vůně Číny takové, jako jsem ji zažila první den. Kdysi. Nedá se zapomenout. Její znovuobjevení se mi navodilo zvláštní směsici nálad. A ten pocit, že teď už jsem velká holka. Že už v tom umím chodit. Tedy tak trochu.

To jsem ještě netušila, že si pro mě univerzita schovala tajné eso v rukávu. Na ubytování v té naší díře jsem si dávno zvykla, holt změna životního stylu. Ale že se vrátím do školy a dozvím se (spolu s dalšími asi deseti spolužáky), že rozpustili bez udání důvodu naši výuku, to jsem fakt nečekala, přiznávám. Číňani dokážou člověka stále znovu překvapovat. Filutové. (V počátečním návalu emocí jsem je asi nazvala nějak jinak.)

Reklama

Neoficiálním důvodem pro neotevření třídy jsou předpokládám jako vždy peníze, tedy jejich nedostatek. Proto bydlíme v díře, proto se v zimě netopilo, proto nebude výuka. Přitom částky, které škola inkasuje za výuku a ubytování zahraničních studentů jsou při srovnání se stejnými službami pro čínské studenty nesrovnatelné. Někdo si na celém tomhle projektu pěkně mastí kapsy. Ale to ostatně není ani v České republice situace až tak neznámá.

Dostala jsem tedy příležitost si opět vyzkoušet své vyjednávací schopnosti a kolečko, které jsem si v září několikrát oběhla kvůli ubytování (pochopitelně bezúspěšně), jsem si oběhla znovu – tentokrát kvůli výuce.

Počáteční možnosti:

   a) jít znovu do čtvrté skupiny a probírat stejné učebnice jako v minulém semestru – hloupost

   b) jít do prvního ročníku bakalářského studia a probírat jednodušší učebnice než v minulém semestru – taky hloupost

   c) jít do druhého ročníku bakalářského studia a pokračovat tam, kde jsem v lednu skončila – nejvhodnější možnost zamítnuta školou pro údajnou nedostatečnou kapacitu

   d) jít do třetího ročníku bakalářského studia, což by bylo lehce nad moje síly (ač ty hodiny jsou velice podnětné a asi by mě to časem tak trochu vytáhlo nahoru) – podobně jako udělat závěrečné zkoušky a dovézt si domů kredity

A tady začíná část o českých vysokých školách a o tom, jakého studenta si vlastně touží vychovat. Snažila jsem se vždy studovat poctivě a pilně (v mezích mých osobních možností). Snažila jsem se být nejlepší (i se všemi následky, které to v ČR s sebou nese). Nenaučila jsem se ani zdaleka vše, co jsem chtěla, ale na všech školách, kterými jsem kdy prošla, to vždycky tak nějak stačilo. O důvodu tohoto jevu jsem se tu kdysi celkem rozepsala.

Alespoň papírově jsem tedy vynikající student (a na českých vysokých školách jde bohužel vždycky především o nějaký ten papír). Leč ovoce, které si za svou snahu sklízím, je poněkud kyselé. Rok v Číně, který jsem získala za svoji studijní snahu, mi automaticky o rok prodlužuje studium. Tedy automaticky. Jak se to vezme. V momentě, kdy jsem odjížděla do Číny, začala platit nová směrnice, že student musí každý rok svého studia získat alespoň 40 kreditů, jinak bude vyloučen ze studia. Když jsem se na to ptala ještě v létě, tak tato směrnice neexistovala, a tudíž jsem o ní nemohla při odjezdu ani vědět.

Najednou přede mě česko-čínský tandem postavil dilema. Pokračovat v Číně studiem ve třetím ročníku bakaláře, s největší pravděpodobností pohořet u zkoušek, vrátit se bez kreditů (které by notabene byly jen formální a neměly v mé výsledné studijní bilanci žádnou váhu, to je na oné směrnici to nejkomičtější) a v ČR se následně nechat vyhodit ze školy za to, že se čínská škola rozhodla zrušit vyučování pokročilejším studentům? Nebo obětovat nejdůležitější půlrok studia honbě za diplomem a chodit tady do třídy, kde se nic nového nenaučím? Je důležitější znalost nebo papír? Intuitivně se přikláním k první možnosti, kam se přiklání trh práce?

V zájmu mém jakožto studenta je odnést si ze svého zdejšího studijního pobytu co nejvíce. Přijde mi trochu paradoxní, že zájem mé domovské univerzity je v podstatě opačný. Nejde o to, kolik znalostí a dovedností student pobytem získá, hlavně když dodržuje pravidla. Ať už navštěvujete v zahraničí hodiny pro začátečníky nebo pro pokročilé, vaše kredity mají stejnou váhu. Na vaši úroveň se nikdo neptá. Hlavně umět napočítat do čtyřiceti.

Je to jedna z věcí, která mě na českém vysokém školství nejvíce děsí. Hra o kredity. Ten systém sám o sobě není špatný, ale nesmí se smrsknout na to, že se učíme pouze pro kredity a nikoli pro sebe. Bohužel studium na VŠ, nebo, budu-li konkrétnější, na FF UP, člověka automaticky nutí upozaďovat sebevzdělávání a raději se snažit natlačit do daného vzorce, který se k radosti všech neustále bez předchozího upozornění mění.

Uvedu konkrétní příklad: Při zápisu předmětů jsem před rokem a půl pojala podezření, že když píšu bakalářku jenom na jednom ze svých dvou oborů, musím na druhém oboru ony béčkové kredity logicky někde nahnat, tudíž jsem se přihlásila na několik béčkových předmětů, abych to pokud možno měla už po druháku v suchu. Pro jistotu jsem se ovšem šla zeptat na studijní oddělení, jestli ten systém chápu správně. Paní referentka mě vyvedla z omylu, začala vyprávět něco o tom, jak se mi ty kredity z bakalářky tam jaksi „rozpustí“ a po jejím vysvětlení jsem si všechny ty béčkové předměty tedy zase odhlásila, když je přece nemusím dělat. Za rok si ovšem někdo vymyslel, že to „rozpouštění“ kreditů z bakalářky je vlastně blbost a bude od nynějška třeba je na druhém oboru pěkně odstudovat v béčkových předmětech. Pravidlo začíná platit okamžitě, studentům absolventského ročníku je povolena výjimka – mohou si místo absolvování zhruba pěti předmětů navíc napsat malou písemnou práci, některé katedry odpouštěly asi i tu práci. Ovšem já jsem zrovna na stipendiu v Číně a až se vrátím zpátky, čeká mě už oněch pět předmětů navíc. Předmětů, které jsem mohla mít dávno udělané, nebýt onoho někdejšího výsměchu na studijním, co že jsem si to s těmi béčkovými předměty vymyslela za hloupost. Připadá mi, že je to podobné, jako by atlet běžel závod na 1500 metrů a jedno kolo před koncem mu najednou řekli, že si musí zaběhnout kolečko navíc.

Ono výše nastíněné dilema jsem nakonec vyřešit nemusela. Po třech dnech trapných úsměvů a vysvětlování, že problém, který mám se zrušením výuky a jejich neschopností mi poskytnout nějakou adekvátní, vůbec neexistuje, se najednou prolomily ledy. Najednou jde to, co nešlo. Můžu chodit do onoho druhého ročníku bakalářského studia, kde údajně už nebylo místo. Podobně jako nikdy nebylo místo na koleji pro zahraniční studenty, i když ty volné pokoje tam byly a jsou dodnes. Zkrátka Čína. Stačily tři týdny za hranicemi, abych zapomněla, jak to tady chodí, a začala předčasně panikařit. Ale možná mě to donutilo trochu podumat nad smyslem mého studia na vysoké škole. A co si z něj vlastně chci já odnést. Krom otazníku nad tím, jestli je úkolem vysoké školy nechat růst osobnosti nebo srovnávat jakési stádo do latě.