Než jsem v Evropě nastoupila do letadla, myslela jsem si bláhově, že o ní vím všechno. Po přistání jsem zjistila, že nevím nic. A nemůžu říct, že by to po roce v Číně stráveném bylo lepší. Snad mám nyní k pochopení Číny alespoň o krok blíže než tenkrát. Maximálně o dva. Víc ne. Jsou věci, se kterými se mi smiřuje velice těžko.
Čína mě nepřijala. Čína mě nemá ráda. Čína mě nechce. Tato představa tajemného čínského „čehosi“, jež se mě snaží srazit na kolena, mě provázela už od počátku. Paradoxně to bylo právě tohle „cosi“, co mi na závěr málem zabránilo z Číny odjet. To „cosi“ mě nechtělo na začátku přijmout a na konci zase pustit. A tak jsem se poprvé za celý pobyt ocitla na kolenou. Doslova. Klečela jsem na zemi na pomalu se už k spánku ukládajícím letišti v Xi’anu a chtělo se mi brečet.
Můj pobyt v Číně skončil úplně stejně, jako kdysi dávno začal. Byla jsem tam já, ztracená a osamělá bytost uprostřed moře lidí, kteří mě odmítají pochopit, odmítají mi pomoct a tvrdí, že nic nejde. Zoufalství. A pocit, že nevím, co mám dělat. Že nemůžu svoji situaci nijak změnit. Mei banfa.
Podle plánu mělo jít všechno relativně hladce. Večer odletím do Pekingu, strávím noc na letišti (ať si hlavně ušetřím zbytečné tahání zavazadel, jejichž váha odpovídala polovině mé vlastní), ráno si dám v klidu kafe, ukápne nějaká ta slzička a nasednu do letadla směr Finsko.
Nejdřív nás nechtěli nechat nastoupit do letadla. Nikde žádné hlášení o zpoždění, vlastně vůbec žádné hlášení, jak je dobrým zvykem čínských letišť. Žádná cedule. Žádné informace. Nic. Což mě jakožto „málem už Číňana“ nemohlo zaskočit. Nebylo to poprvé.
O hodinu později nás nahnali do letadla. Počasí v Pekingu je prý poněkud bouřlivé, takže vyletíme se zpožděním. Ok. Na přestup mám 12 hodin. To stihnu.
Za další hodinu se podávala svačina. Letadlo se nepohnulo ani o centimetr.
Další hodina pryč. Přítel mi SMSkou hlásí, že předpověď počasí na internetu se tváří už mnohem přívětivěji a snad bychom mohli konečně vyletět. Pět minut nato se najednou z reproduktoru ozve obávané „… quxiao le“, let zrušen. Seberte si věci a opusťte letadlo. Můj mozek se zmohl jen na jediné: A do prdele…
V momentě, kdy už člověku z Číny hrabe a počítá hodiny, které mu ještě zbývají, než z toho blázince konečně vypadne, dokáže být takové oznámení dost zničující. Nikam nepoletíš. V Pekingu nestihneš letadlo. Zůstaneš tady.
Přítomnost několika dalších cizinců (turistů) mě zachránila před tím, abych nepropadla zoufalství. Reálně mi samozřejmě nemohli nijak pomoct, naopak já jsem pomáhala jim jako tlumočník, ale už samotná přítomnost „západního elementu“ mi dodávala naději, že západ je na dosah ruky a já se určitě nějak dostanu domů.
Vzpomněla jsem si na Keti, které zrušili let a která vyváděla na letišti, že jí uletí mezinárodní spoj, takže ji nakonec posadili do plně obsazeného letadla na místo pro letušky. Popadla jsem tedy první pracovnici letiště, co mi přišla pod ruku, a rozhodla se rozjet taktiku „Keti“.
Číňanka rozjela taktiku „Číňan“. Tu, kterou já znám tak moc dobře. Tu, proti které se nedá bojovat. Tu, před kterou vám nakonec nezbývá než rezignovat.
Problém neexistuje. „Ráno poletíte prvním letadlem do Pekingu, určitě to stihnete.“ „Ale já si musím vyzvednout kufr a jet na jiný terminál, to se nedá stihnout.“ „Určitě se to stihne.“ Začne počítat, jak dlouho mi může trvat vyzvednutí kufru a přesun na jiný terminál. Vychází to. V ideálním případě, kdy se stane málem zázrak. Zázraky se v Číně nestávají. Leda že si je sami nějak zařídíte.
„Nemůžete se nějak spojit s pekingským letištěm?“ To byl naivní pokus. V Číně přece v těchto případech zásadně funguje pouze metoda „udělej si sám“. Další marné pokusy vyrazit z nich aspoň něco. Nějaké ujištění. Aspoň snahu. Ale je to jako mlátit hlavou do zdi.
Kapitulace. Klesám na podlahu. Mám toho dost. Chci se aspoň nějak dostat do Pekingu. Být domovu aspoň o kousek blíž (ač Peking je paradoxně geograficky dál). Padá to na mě ale všechno. Celý rok života až po okamžik, kdy mě ubytovali ve špinavé díře a taky „s tím nešlo nic dělat“. Záchvat hysterie. „V Číně je to takhle se vším, už jsem to tady zažila tolikrát! Nejste schopní přijmout za cokoli zodpovědnost, dělat svoji práci…“ Slečna mi podává potvrzení o zrušení letu a omluvně mi tichým hlasem říká, že tady v Číně pro mě prostě nic jiného udělat nemůže…
Poslední noc v Číně jsem strávila v bezejmenném hotelu v bezejmenném městě. Na jednom pokoji s bezejmennou Číňankou, která měla dva obrovské kufry, se kterými se tam chudinka musela všude tahat, a která náhodou (náhody člověka v Číně potkávají až podezřele často) měla letět z Pekingu stejným letadlem jako já. Nebyla jsem v tom sama. Ani Číňanka neměla šanci prolomit tu neprostupnou hradbu čínského „že něco nejde“.
Stihly jsme to obě. Byl to nejšílenější běh mého života. Zázraky se dějí i v Číně. Ale člověk si je musí zařídit sám.
Procházím už chodbou do letadla. A brečím. Důvody mohou být různé a já nevím, který je ten pravý. Už je konec. Jedu domů. Stihla jsem to. Opouštím Čínu. Mám se radovat nebo smutnit?
Tak trochu obojí…