Úterý
V úterý ráno se v Praze málem změnil osud celé mé cesty i můj, když se nám díky až nečekaně špatné dopravní situaci jen tak tak podařilo dostat se včas na letiště. Ale rozhodla jsem se ten osud trošku postrčit dopředu a po všech těch šílených přípravách jsem před polednem nasedla do letadla směr Helsinky, kde jsme měli spolu se spolucestujícím a v Xi’anu spolustudujícím Michalem přesednout na letadlo směr Peking. Na letišti v Helsinkách jsme potkali kamaráda Petera, který studoval v Xi’anu někdy před třemi lety a ujišťoval nás, že jsou zde zcela nově postavené koleje pro zahraniční studenty, kde bydlí studenti po jednom v pokojích s vlastní sprchou a záchodem, a otázky bydlení tedy není třeba se vůbec obávat. Já sama jsem počítala s mnohem horším ubytováním, které jsem znala z fotek, ale Peter říkal, že je celkem nepravděpodobné, že bychom měli žít v té „horší“ budově, ale že je dobré, že jsme s tím počítali, abychom nebyli případně zklamaní. Říkala jsem si: „ok, možná ten pobyt nebude až tak zlý“. V noci nám planeta ukradla šest hodin života, takže jsme se ani nenadáli a byla středa.
Středa (a čtvrtek a pátek)
Letiště v Pekingu je obrovské, moderní a dech beroucí. Je vidět, že bylo stavěné za účelem ohromit každého cizince, který přes něj vstupuje do Číny. Prý byl tento terminál, tak jako mnoho dalších pekingských budov, postaven před olympiádou. Číňané se zkrátka chtěli vytáhnout. A docela se jim to i povedlo. Už v letadle z Helsinek seděla docela velká porce Číňanů, po přechodu do oblasti, odkud létají letadla z Pekingu do různých koutů Číny, se poměr mezi Číňany a ne-Číňany stal ještě výraznějším. Na přestup jsme měli pět hodin, tak jsme zašli do letištního fastfoodu na naše první aspoň trochu čínské jídlo. Po snídani jsme odpadli únavou a jen se štěstím jsme nezaspali letadlo do Xi’anu. Cítila jsem se šíleně unavená, ale utěšovala jsem se tím, že jakmile se dostanu na univerzitu, lehnu si do postele a pár hodin se prospím a určitě mi bude lépe. Mýlila jsem se.
Po příletu do Xi’anu jsme se konečně ocitli v Číně. Na letišti nás odchytla roztomilá Číňanka, která na nás mávala údajnou taxikářskou legitimací a ptala se, do kterého hotelu chceme jet. Čínsky jsem jí řekla, že jsme studenti a potřebujeme se dostat na náš kampus a zeptala se jí, kolik by to stálo. Byli jsme tak mrtví, že jsme neměli sílu o něčem smlouvat a přijali nabízenou cenu 130 yuanů (asi 360 Kč), která byla nižší než cena avizovaná předem školou, a vzhledem k vzdálenosti letiště od centra města (asi 40 km) se nám nezdála nijak přemrštěná. Číňanka nás zavedla ven z letištní budovy směrem k autu, které tedy vůbec nevypadalo jako taxík a byl u něj nějaký pán. Trochu jsme se lekli, ale ti dva nás natlačili do toho auta s tím, že „je to její mladší bratr a máme jí věřit“. Celou cestu do Xi’anu jsem strávila obavami, že nás didi (mladší bratr) zaveze na nějaké odlehlé místo a v lepším případě jenom okrade. A byl jsem ráda, že mám s sebou téměř dvoumetrového Michala a přece jenom se cítím trochu jistější.
A tak jsme poprvé uviděli Čínu. Jak jsme se blížili k městu, začaly před námi růst první výškové budovy. Stavební boom je v Číně obrovský, jeřáby byly všude kolem. Ale co člověka na začátku nejvíce zarazí, je doprava. Sice jsem už o dopravě v Číně četla leccos, ale přece jen zažít to na vlastní kůži je něco trochu jiného. Nedokážu si vůbec představit, že by něco takového mělo fungovat u nás. Na silnici si každý dělá, co chce, mezi sebou se proplétají autobusy, náklaďáky, auta, taxíky, mopedy, kola, chodci, každý se tlačí tam, kam zrovna potřebuje, a nedá se ničím odradit. V každém směru jsou alespoň tři pruhy, ale v praxi spíše čtyři, protože ty namalované pruhy vůbec nic nezajímají. Semafory neexistují, takže vše funguje pouze na schopnosti řidičů se všude nacpat a s nikým se přitom nesrazit. Pravdou je, že jsem zatím neviděla jedinou dopravní nehodu, a zácpy jsou tu jenom minimální. Zatímco v Praze ve špičce auta prostě stojí a město je celé zablokované, tady se prostě jede. Každý si jede, kam se mu zlíbí, ale vejdou se všichni.
Přecházet silnici je vskutku adrenalinový zážitek. Přechody jsou pouze výjimečným jevem, a stejně nemají prakticky žádnou funkci. Včera jsme postoupili do jakési pomyslné vyšší kategorie čínských chodců, když jsme spolu se skupinou asi 30 zahraničních studentů a asi 3 učitelů přecházeli „po čínsku“ asi šestiproudou silnici. Prostě jsme šli. Nepustil nás nikdo, každý se, dokud může, před vás ještě nacpe, ale na základě nějakého záhadného mechanismu se tam vejdete oba. Občas se stane, že člověk zůstane trčet mezi nekonečnými proudy automobilů. Vlézt přímo před auto ničemu nepomůže, i když tam stojíte, auto stejně pojede. Paradoxně je to ale podle všeho docela bezpečné.
Ovšem abych se vrátila k našemu příjezdu do kampusu. Kvůli zmateným informacím ze strany školy jsme se nechali dovézt ke špatné bráně, takže jsem musela svůj dvacetikilový kufr s ne právě kvalitními kolečky dotlačit přes celý kampus (v čínském případě se jedná o docela dlouhou cestu, která se vám v polomrtvém stavu, šíleném vedru a s takovým kufrem zdá ještě několikanásobně delší). Nakonec jsme dorazili na místo registrace zahraničních studentů, kde už byla komunikace v angličtině jenom pouhým snem. Po nějakém tom papírování byl Michal odvelen do vyššího patra budovy registrace, kde měl být ubytován, a mně byli přiděleni dva kluci (Rus a Kazach), kteří dostali bojový úkol odnést můj kufr na mé ubytování. Bylo mi řečeno, že se jedná o západní budovu číslo 8. Věděla jsem od dřívějších studentů, že budova 7 je ona moderní kolej pro zahraniční studenty, takže se mi trochu ulevilo, že nemusím bydlet v té staré Michalově, a napadlo mě, že osmička bude prostě pokračování sedmičky v podobném duchu. Došli jsme tedy do sedmičky, která vypadá uvnitř opravdu hezky. Luxusní pokoje s moderním nábytkem, plovoucí podlahou a televizí, na jaké člověk na kolejích v ČR příliš často nenarazí. Jaké bylo moje překvapení (přerůstající pomalu ale jistě ve zděšení), když jsme přešli celou tu pěknou chodbu a došli do chodby další, ponuré a oprýskané. Cestou jsem poprvé měla možnost zahlédnout to, o čem jsem ještě nevěděla, že je to moje budoucí sprcha a záchod.
Paní recepční zaklepala na jedny dveře a já se celkem zaradovala, když nám otevřela další spolužačka z Olomouce, Slovenka Míša. Tato radost mě ovšem brzy přešla, když jsem uviděla ten pokoj. Vypadalo to jako špatný vtip. Místo podlahy starý špinavý beton zacákaný barvou z malování (aspoň že se obtěžovali tu kobku před naším příjezdem vymalovat). Pár ošklivých poliček, nad kterými jsou skříňky, které se nacházejí ve výšce asi dva a půl metru, takže ani se svými více než 180 centimetry se mi nepodaří se jich ani dotknout. Na opačné stěně pokoje potom dvě stejné kovové konstrukce z jednoho kusu sestávající ze skříně, stolu, malé skříňky, šuplíku na zámek, tří poliček a postele, na kterou se leze po žebříku (mimochodem na chodidla ne právě příjemném). Vzhledem ke své kompaktnosti onen kus nábytku nezabere v místnosti mnoho místa, takže zbytek plochy je zbytečný a prázdný. Místnost je poměrně velká, zhruba něco přes čtyři krát skoro čtyři metry, topení celkem miniaturní, na to že by mělo něco tak zbytečně velkého vytopit, zvlášť když se jedná o přízemí bez podlahy. Postel ve skutečnosti není postel, ale tenká dřevěná deska, na kterou mi byla přidělena asi centimetr tlustá deka, takže člověk spí v podstatě na dřevě. Další deky nejsou – pod obvyklou záminkou, že mají dorazit ještě další studenti (registrace skončila v pátek) a deky jsou rezervované pro ně.
Máme nyní pokoj na opačné straně chodby než původně, ale ten první měl okno, které nešlo zavřít a dveře na „balkon“ (který snad nemá ani radši smysl popisovat – snad jen pro ilustraci – zamřížovaný, takže atmosféra vězení je dokreslená do detailů), které nešly otevřít, přitom ale měly po celém obvodu škvíru, která by jen dále usnadňovala unikání případného tepla (v severní Číně sice je topení, ale zapíná se hodně pozdě, takže člověk mrzne i v lepších podmínkách než jsou ty na naší koleji). Vše je nesmírně špinavé, jako by ty místnosti nejméně deset let nikdo nepoužíval. Okno je tak tenké, že když jsme ho včera při bouřce zavřely, tak jsem si nevšimla, že je už zavřené.
Záchody mají na dveřích (které nejdou zavřít, a to pořádně ani ty od kabinek, ale to vás asi nepřekvapuje) nápis „dívčí záchody“, ale uvnitř jsou tři pisoáry, tři turecké záchody a jeden evropský. Vedle záchodů se nachází umývárna, která je v podstatě jenom takovým výklenkem v chodbě, který nedisponuje dveřmi, pouze asi dva metry širokým vchodem, takže se člověk nemá kde schovat. Při jedné z mnoha žádostí o změnu ubytování jsem řekla zodpovědné osobě, že v našem ubytování nemáme naše „právo na soukromí“, a ona se jenom smála. Koncept soukromí v Číně vůbec neexistuje. Odráží se to i na podobě naší koleje, která je ve skutečností kolejí pro Číňany, kteří bydlí ovšem pouze v patrech nad námi a jsme od nich odděleni dveřmi zavřenými na zámek. Sprchy mají místo odtoku jenom díru (a to pouze dvě sprchy ze tří, ta třetí odtok vůbec nemá, prý voda teče do vedlejší sprchy). Naštěstí jsme po několika pokusech už zjistily, jak si pustit teplou vodu (pouze to vyžaduje neustálé mačkání knoflíků na ohřívači). Místo umyvadla máme dlouhé koryto, které nemá žádný spád a pouze jednu odtokovou díru. Vietnamské spolubydlící z naší chodby si do něj chodí každý den mýt nádobí, takže se koryto neustále ucpává nudlemi a rýží. Poslední část výbavy, pračka, blokuje topení, aby se náhodou v zimě nemohlo stát, že by místnost měla více než nula stupňů. Systém praní prádla je nám zatím záhadou. Pračka má odtok mezi kachličkami na podlaze, opět se jedná o díru, která evidentně není moc funkční, protože půlka podlahy umývárny je neustále plná mydlin.
O internetu si v tak zapadlém místě můžeme zatím samozřejmě nechat pouze zdát, člověk o něj musí chodit žebrat ke spolužákům na 25. ubytovnu, od kterých jsme v tomto nehostinném místě zcela odtrženy. Celkem nás je zhruba tak deset dívek: já, Míša, Francouzka Eva, která už v Číně jednou na rok byla, dvě holky z Gruzie, které se už od pondělí snaží situaci řešit přes čínskou i gruzínskou ambasádu, ovšem bezvýsledně, Mongolka, která už se ale asi odstěhovala, protože našla hromadu brouků ve svém oblečení a bylo toho na ni trochu moc, ony dvě Vietnamky, které neustále ucpávají koryto nudlemi, dnes jsme potkali černošku ze Surinamu, a možná tu žije ještě někdo, koho vyloženě neznáme. Říkala jsem si, že jsem možná zhýčkaná, když mě to naše ubytování tak zhrozilo, ale ono zhrozilo každého, kdo tu bydlí, a i každého, kdo nás kdy přišel navštívit. Není navíc moc příjemné poslouchat poznámky od kluků, kteří bydlí na ubytovně, kde má každý pokoj vlastní záchod a sprchu a kde mají normální postel s matrací, kousavé poznámky o tom, v jak hnusné díře žijeme.
Vydaly jsme se tedy situaci řešit. Nejdříve jsme byly (dvakrát) za Li laoshi (paní učitelka Li, která má na starosti organizaci zahraničních studentů), ale vysvětlila nám, že prostě nemají kapacitu na ubytování všech studentů. Proč tedy brali více studentů, než si mohou dovolit, ptaly jsme se. V Číně nemá smysl ptát se na otázku „proč“. Prostě to tak je. Víme o vašem problému, ale nemůžeme s ním nic dělat. Říkáme, že tam v zimě zmrzneme. Tak že prý je na naší budově lepší topení než jinde. Haha. Říkáme, že chceme vlastní záchod a sprchu. Tak nám řekla, že nám mohou zavést na pokoj televizi. Říkáme, že nechceme televizi, ale záchod. Smůla. Říkám, že mám skoliózu, že na to mám papír od doktora, a že nemůžu spát na dřevěné desce, že jsem od příjezdu do Číny ještě pořádně nespala (usnout mi obvykle trvá tři až čtyři hodiny a ani pak to není úplně ideální), takže asi brzo zkolabuju. Mám jít za nějakým jiným laoshi na koleji 25 a informovat ho o tom. Tak jsme šly za ním. Byl to muž, hulvát ve věku tak kolem 50, který na nás čínsky řval, že pro nás prostě nemá pokoj. Tak mu říkáme, že spousta pokojů je ale prázdných, a že i studenti, co přijeli i po nás, dostali lepší pokoje než my. Tak nám říká, že máme počkat do patnáctého. Proč do patnáctého, když registrace skončila třetího? Tak mu říkám o těch zádech. Cosi čínsky řve, nerozumím mu ani slovo. Tak jsem ho česky poslala do prdele.
Vyčerpané jsme se vrátily na kolej, kde se ptám paní na recepci, že mě bolí záda, jestli by mi na tu dřevěnou desku nemohla dát aspoň deku navíc. Nemohla, musím se zeptat laoshi, co bydlí na pokoji v pátém poschodí v budově sedm. Jdeme tedy do pátého poschodí. Laoshi bydlí v jednom z těch nových pokojů a spí na 20 centimetrů silné úplně nové luxusní matraci. Ptám se jí, jestli by mi nemohla dát deku navíc, že mě bolí záda a nemůžu spát. Jde se s námi podívat do pokoje, obhlédne situaci a pak nám řekne, že nemají deku. Už mě to vůbec nepřekvapuje a jdu radši pryč.
Pátek
V pátek jsme se v osmi lidech (to abychom měli při vyjednávání větší váhu) vydali do nemocnice, kde měli provést verifikaci zdravotních testů, které jsme si museli nechat udělat už před odjezdem (za cenu dohadování s českými doktory a za spoustu peněz – asi 1500 Kč). V nemocnici se nás pokusili jak jinak než ojebat (omlouvám se za vulgarismus, ale nenašla jsem lepší výraz pro to, co na nás Číňané od našeho příjezdu neustále nacvičují). Odevzdala jsem jim všechny papíry včetně rentgenu plic, který jsem si s sebou přivezla do Číny, a že prý 392 yuanů (strop byl nějakých 400, tedy něco přes 1000 Kč). Tak jí říkám, že už mám všechno hotové, že jsem jim to dala, a že na to znova prostě nepůjdu. Celé papírovací kolečko znova a najednou to bylo jenom 217 yuanů. Člověk se prostě nesmí nechat.
Sobota
Sobota je den, kdy tohle všechno píšu. Toho rozčilování a emocí bylo tolik, že už jsem se z toho prostě musela vypsat. Možná právě až teď, kdy jsem se trochu uklidnila a pomalu jsem se aspoň hlavou smířila se situací. Dostala jsem příležitost žít jako Číňan, v podmínkách, v jakých žijí na svých kolejích běžní Číňani. Ti jsou ovšem na pokoji velikosti toho našeho nejméně čtyři , možná by se jich sem vešlo i šest. Což by ale nemuselo až tak vadit, aspoň by ten pokoj nebyl tak zoufale prázdný a depresivní, a více lidí by v zimě, až bude mrznout, vytvořilo více biologického tepla. Kdyby v těchto podmínkách žili všichni zahraniční studenti, zvládla bych to. Řekla bych si, že situace je prostě taková, že není jiná možnost, a byli bychom v tom všichni společně. Takhle se ovšem jedná jenom o pár „vyvolených“. Nevím, proč jsem to musela být zrovna já. Možná proto, že jsem v životě vždycky měla tak trochu smůlu a že jsem se získáním vládního stipendia měla poprvé v životě pocit, že mi konečně jednou něco vyšlo. Možná proto, abych tak trochu poznala svoje možnosti a sama sebe. Možná proto, abych si víc vážila toho, co mám doma. Počáteční šok přešel ve smíření a otupělost. Pořád ale nevím, co bychom s takovou tady dělaly v zimě. Nezbylo by asi, než se sbalit, a jet někam na cesty, spát po hotelech, poznat Čínu jinde. Znamenalo by to sice zmeškat tak měsíc výuky, ale rozhodně neplánuji tady zmrznout. Nyní nezbývá než doufat, že se bolesti páteře nebudou zhoršovat (spaní na tvrdé desce na mě působí tak, že mi asi pomalu začíná blbnout krevní oběh, pociťuji občasné mravenčení v různých částech těla a nepřijde mi to úplně normální) a že se k nim nepřidají ledviny, které mě v minulosti občas zlobily. Pak by asi nepomohlo, že se hlava smířila. Musela bych pryč. A mrzelo by mě to.
Příště o poznávání Číny mimo kampus, o čínských studentech a prvních milých čínských setkáních.