Před svou cestou do Číny jsem byla tak trochu zvědavá, jestli se zdejší režim nějak promítá do každodenního života lidí. Jestli je to tu nějak „cítit ve vzduchu“. Po prvních pár dnech, kdy jsem nejvíce ze všeho musela řešit své vlastní problémy, jsem si uvědomila, že není. Že to poslední, co bych tu nějak pociťovala, je onen na západě tak zdůrazňovaný a všemi kritizovaný autoritářský režim. Člověk vnímá kulturní rozdíl; ten je už sám o sobě značný. Ale nesvobodu? Ta už se spíše prezentuje jako značně zúžený pohled lidí všude kolem. Jinak je to především kapitalismus nejhrubšího zrna, snaha o výdělek za každou cenu. Ostatní aspekty života ztratily na významu. Tolik první dojmy.
A pak přišel dnešní den a scénka na recepci, ke které by na koleji v ČR asi nedošlo.
Recepční: „Kam jdete?“
My nevěřícně hledíme a nechápeme, co je jí sakra do toho. Po chvíli se trochu vzpamatuju.
Já: „Jdeme na oběd.“
Recepční: „Kam? Tam nebo tam?“ (ukazuje směrem do kampusu a z kampusu)
Opět se na sebe podíváme a nechápeme, co tím sleduje.
My: „V kampusu.“
Recepční: „To je v pořádku. Protože ven teď nemůžete.“
My: „Co?“
Recepční: „Je zakázáno chodit ven z kampusu. Podívejte se tady.“
Čteme papír, na který nám ukázala, a žasneme.
Já: „Dokdy ta opatření budou platit?“
Recepční neví. Tady nikdy nikdo nic neví.
Onen papír obsahoval text následujícího znění:
Oznámení o bezpečnosti
V poslední době se někteří místní obyvatelé začali scházet na ulicích a protestovat. Někteří potížisté využívají této příležitosti k sabotážím. Zahraniční studenti musí dbát na svoji osobní bezpečnost a dodržovat následujících šest bodů:
1. Určitě je třeba držet se dál od těchto shromáždění a protestů. Tím spíše není nikomu dovoleno účastnit se těchto aktivit.
2. Večer nevycházejte ven. Studenti žijící mimo kampus nechť se co nejdříve vrací do bytu.
3. Není dovoleno se opíjet ani chodit do barů.
4. Nemluvte s neznámými lidmi a už vůbec je nevoďte k sobě na pokoj.
5. Noste s sebou své studentské průkazy. Škola už zahájila režim částečného uzavření, při vstupu do kampusu je třeba se prokázat průkazem.
6. Pokud se ocitnete v kritické situaci, kontaktujte okamžitě zodpovědnou osobu. Telefonní čísla do kanceláře následují.
Ono by samo o sobě nebylo tak zlé, že mají zájem o naši bezpečnost. Problém je, že oni „sabotéři“ ve skutečnosti nejsou sabotéři. Pokud je mi známo, „sabotér“ je výraz, který se tu používá pro člověka, který má odlišný názor. Nebo se ho dokonce snaží dát najevo.
Druhá věc je, že ven tu chodíme každý den a neprotestovala tu nikde ani myš. Ani náznak toho, že by se tu mělo něco dít. Jediné, co mě trochu zaráží, je téměř každodenní ranní střelba (při troše štěstí se jedná pouze o ohňostroj při příležitosti otevření nějakého nového obchodu, jak nám tvrdila jedna z našich učitelek) nebo třeba to, že když už jsou všude brány a strážní, tak v noci vás nikdo nekontroluje. Jdete takhle do kampusu ve tři ráno a strážný spí. I kdyby to tu někdo vyhodil do povětří, bylo by mu to fuk. Bezpečnostní opatření? Ok. Ale nejdříve se naučte dodržovat alespoň ta, která by měla být základní.
Protesty
Vzhledem k tomu, že tohle není Olomouc, kde má člověk univerzitu přímo ve středu města a není tudíž složité dostat se do centra dění (když už by se tam tedy něco vážně dělo), ale šestimilionové mraveniště, kde by cesta do centra trvala pěšky nejméně hodinu a půl, bylo asi značně problematické hledat nějaké ty demonstranty a zjišťovat na místě, co se děje (zvlášť když už je pravděpodobně stejně po všem), rozhodla jsem se použít google.
A ejhle. Studentské protijaponské demonstrace kvůli sporu o ostrovy Diaoyu (japonsky Senkaku). Ukazuje se, že se včera odpoledne v centru Xi’anu (a některých dalších čínských městech) konala vesměs pokojná demonstrace asi sedmi tisíc studentů, kteří tak vyjádřili své rozhořčení nad tím, že si Japonsko tyto ostrovy nárokuje. Celé to vychází ze zářijové události, kdy Japonci zatkli čínské rybáře, kteří se do této oblasti přiblížili (otázka je, jestli se náhodou nemohlo jednat o umělou provokaci). (Zdroj např.: http://www.chinadaily.com.cn/china/2010-10/16/content_11419189.htm – jedná se tedy i o oficiální čínskou zprávu)
Spor o ostrovy
A co že je na oněch ostrovech tak zajímavého? V současné době jsou zajímavé především ekonomicky. Před pár lety Japonsko (pod jehož administrativu posledních zhruba 40 let spadají) provedlo v této oblasti průzkum a bylo zjištěno, že je tu ropné pole a významná naleziště zemního plynu. Tento objev způsobil znovuobnovení starého konfliktu mezi Čínou a Japonskem, který se táhne už přes sto let.
Čína na základě jistých historických pramenů tvrdí, že ostrovy Diaoyu byly čínským územím už od 16. století (což údajně potvrzuje i jakási japonská mapa z 18. století, kde jsou vyznačeny stejnou barvou jako Čína). Ovšem Japonsko se po své modernizaci v období Meiji (Meidži, po roce 1869) začalo o tyto ostrovy zajímat také. Po první válce mezi Čínou a Japonskem byla v roce 1895 podepsána smlouva v Šimonoseki, na základě které ostrovy připadly Japonsku (Japonci tvrdili, že jde o „území nikoho“), kterému patří v rámci prefektury Okinawa dodnes (s výjimkou správy v režii USA v letech 1945 až 1972, kdy byly ostrovy předány zpět Japonsku).
Už v době navrácení ostrovů Japonsku došlo k protestům ze strany obou čínských republik. ČLR a Čínská republika na Taiwanu shodně tvrdí, že ostrovy Diaoyu patří Číně (z historických důvodů výše zmíněných) jakožto součást Taiwanu (v případě ČLR jakožto součást provincie Taiwan).
Jakousi paralelní rovinou tohoto rozporu je také spor o využívání výsostných ekonomických vod, které právně sahají 200 námořních mil od pobřeží. Čína i Japonsko si nárokují těchto 200 námořních mil pro využívání případných podmořských nalezišť ropy či zemního plynu. Problém je, že v dané oblasti je moře široké pouze 360 námořních mil, takže se tam plné nároky obou zemí zkrátka nevejdou.
Jak to souvisí s námi?
Ale vraťme se ke včerejším demonstracím a k našemu málem zákazu vycházení.
V ČLR údajně každý rok proběhne několik stovek protestů a demonstrací různého druhu. V tomto případě se jedná o protesty, které jsou v souladu s oficiální vládní linií, tedy o žádné protivládní demonstrace, jak by se mohlo zdát z naléhavosti ranní vývěsky a utužení režimu na naší univerzitě. Jak nás tedy může podle vedení školy ohrozit, když si skočíme pár metrů přes ulici do restaurace? Chtějí nám zabránit ve styku s demonstrujícími studenty? Uvnitř kampusu je studentů přece mnohem více, než kolik se jich sešlo ve městě na včerejší demonstraci. Chtějí nám snad do budoucna zakázat styk s Číňany? Jednalo by se bezpochyby o zajímavý experiment. A co je vůbec až tak špatného na tom, abychom viděli nacionalistické projevy čínských studentů? Vždyť nacionalistický nádech tu má téměř každá veřejná akce. Na soutěži pěveckých sborů se studenti nepřetahují o to, kdo bude lépe zpívat, ale kdo lépe oslaví svou vlast.
Studentské protesty proti Japonsku jsou tedy sice v souladu s vládní linií, ale přece jen nejsou tak úplně vítané. Na stránce http://sinocentric.co.uk/?tag=xian jsem narazila na pár zajímavých poznatků, které se vztahují k diskuzi ohledně protestů na nějakém čínském serveru. Informace jsou mlhavé a často se jedná o dohady, ale zdá se, že vláda nevěděla o protestech předem (nejednalo se tedy o řízené protesty, ale spíše o spontánní hnutí studentů) a až zpětně je posvětila. Ukazuje se tedy, že studenti jsou díky svým kontaktům na internetu (a vzájemným osobním vazbám přímo mezi studenty) schopní se poměrně účinně organizovat. Jedná se o schopnost, která by se za jiných okolností nemusela vládě právě hodit.
Ovšem domnívám se, že západní domněnka, že je v Číně potenciální hromada lidí, kteří jsou ochotni jít protestovat za (západní) demokratické myšlenky, je mylná. To, co si v sobě i zdejší mladí lidé nesou především je hrdost na svou vlast a touha budovat lepší Čínu zítřka (pro což je holt třeba v současné době cosi obětovat). Samozřejmě, že je to z větší části dáno tím, že jsou jim tyto nacionalistické ideály vštěpovány už odmalička. Ale i jinak to mají tak nějak „v sobě“. Princip kolektivu. Kolektivního boje za lepší Čínu. I když, dalo by se na to zkusit podívat i z pohledu jejich individuálních osudů. Ale o tom až příště.