Oním „ledovým městem“ mám na mysli Harbin, místo proslavené festivalem ledových a sněhových soch, o němž se čas od času objeví zmínka dokonce i v českém mediálním prostoru. Vzpomínám si, jak jsem před pár lety viděla v televizi reportáž právě o tomto festivalu a přišlo mi to strašně fascinující. A říkala jsem si, že se tam určitě nikdy nepodívám. Letos jsem si řekla, že když už teda jsem jednou v té Číně, tak se tam podívat zkrátka musím.
Orientační poznámka na úvod: Ač se to nezdá, Harbin se, co se zeměpisné šířky týče, nachází jižněji než Praha.
Číňani mě před odjezdem varovali, že bych na daleký severovýchod neměla vůbec jezdit, že je tam fakt strašná kosa a že moje bunda na to nemůže v žádném případě stačit. Tak jsem jim vysvětlovala, že jsem z České republiky, že tam náhodou v zimě máme taky celkem zimu a že mě to nezabije.
Ještě po výlezu z vlaku jsem si na nádraží říkala, že to s tím upozorněním trochu přeháněli a že se vůbec ta místní zima poněkud přeceňuje. Za pár hodin mě to přešlo. To když jsem už vypadala jako Děda Mráz a při rozmrzání v restauraci jsem myslela, že mi upadnou ruce (bez nadsázky).
Na místo jsem dorazila někdy po šesté ráno a město se tou dobou teprve probouzelo k životu. Při své první procházce jsem hned záhy získala několik základních poznatků:
-
Je dobré pořídit si na pochůzky po neznámém městě kvalitní mapu. Zvlášť když ulice na sebe navazují ve všemožných úhlech, jen ne těch pravých.
-
Hlavním městem čínského chrchlání je bezpochyby právě Harbin.
-
Místní dialekt vznikl pravděpodobně tak, že se místním v té strašné zimě přestalo chtít artikulovat (nebo jim zcela zamrzla ústa). Když jsem se ztratila a hledala jsem cestu zpátky na nádraží, podařilo se mi nádraží najít dříve než člověka, který by na mě mluvil normálně čínsky.
-
Ani sebehorší klimatické podmínky nemohou Číňanům zabránit aby se projevovali jako Číňani. Zde si dovolím dva pod-body:
-
Doprava tu funguje stejně divoce jako v Xi’anu. Bláznivé křižovatky, kde se lidi snaží vzájemně přejet, divoké troubení… Možná to bylo ještě horší než v Xi’anu. A celé se to odehrávalo na ledě. Doporučuji především milovníkům adrenalinu.
-
Je půl sedmé ráno, venku minus dvacet-nevím kolik, člověk se prochází ospalými ulicemi, snaží se, aby se někde nepřizabil, a najednou narazí na trh. Takový ten typicky čínský. Trh se vším. A lidi prodávají a nakupují, klábosí, a nějaká zima je absolutně nezajímá. Rozdíl je jen v tom, že v Harbinu frčí vše mražené. Mražené maso, ryby, kusy osla (viz foto), nanuky. Nanuky se tu prodávají v krabicích přímo na chodníku.
-
-
Harbin je v podstatě (dnes už) úplně obyčejné čínské město trpící silným znečištěním, odlišující se od ostatních měst pouze tím, že je tam zima. A nějaké ty ledové sochy.
Svůj výlet jsem započala lehce netypicky. Vydala jsem se do muzea na místě někdejší japonské základny, kde Japonci za druhé světové války (a okupace Harbinu) testovali chemické a biologické zbraně přímo na obyvatelích okupovaného města. Hodinová cesta v totálně zamrzlém autobusu, ze kterého nešlo přes půlcentimetrovou vrstvu ledu nic vidět, mě přece jen lehce zaskočila. Obzvláště, když řidič v polovině cesty uprostřed zasněžené pustiny oznámil, že došla šťáva. Cestujícím nezbylo než se nacpat do autobusu jedoucího hned za námi. Když jsem se do něj snažila narvat já, musela jsem se přitáhnout za tyče, zatímco jsem visela ze dveří. Zůstává pro mě nepochopitelnou záhadou, jak se dovnitř za mnou mohlo narvat ještě dalších deset lidí i s kuframa. Zkrátka Čína.
Muzeum samotné mě až tak nenadchlo. Z tak zajímavého tématu by se jistě dalo vytáhnout víc. Ale byla jsem tam.
Ale abych se dostala k tomu, proč jsem do Harbinu vlastně jela. Hlavním lákadlem je přeci jen onen slavný festival. Už první den jsem se tedy vydala hledat ledové sochy. A nebyla jsem právě úspěšná.
Poté, co se do Číny začali sjíždět turisté z celého světa, rozhodla se Čína (a její obyvatelé) využít příležitosti a vytřískat z toho co nejvíc (peněz). V praxi to vypadá tak, že za čím dál víc peněz získáváte čím dál plošší zážitky. Čínská turistická lákadla se vyvíjejí směrem, jaký je podle Číňanů mezi turisty asi populární. A vytrácí se tak autenticita. Čína už není zapadlý neznámý kout světa, který by jezdili objevovat lidé dobrodružnější povahy. Je to velký zábavní park plný cetek, které jsou na celém území Číny naprosto stejné. Prakticky nemáte šanci koupit si na nějakém konkrétním místě hezký specifický suvenýr, který by zároveň nešel koupit (levněji) na tisících dalších míst.
A vstupné na památky a jiná zajímavá místa roste zběsilým tempem. Na mnoha místech za poslední dva roky zhruba o 100 procent. Harbinský festival sněhových a ledových soch není výjimkou. Vrcholem všeho pro mě bylo, když jsem si koupila vstupenku do areálu, do nějž zvenčí nešlo vidět, a uvnitř jsem pak zjistila, že se v něm nenachází vlastně nic. Cena 50 yuanů (a to mám studentskou slevu, jinak to bylo nejméně za 100) za dohromady asi 20 maličkých soch v obrovském temném areálu je přece jen trochu moc. Člověk zmožený celým dnem stráveným venku na mrazu, nemá sílu proti něčemu takovému ani protestovat. První den jsem tedy uzavřela pocitem, že výlet na sever byl poněkud drahý špás. A ještě bez nějakého většího osobního užitku.
Druhý den mi Harbin ukázal trochu přívětivější tvář. Město je charakteristické ruským nádechem prostupujícím především jeho historickým centrem. V pravoslavném kostele svaté Sofie máte možnost prohlédnout si fotky Harbinu z doby před sto lety. Jako by to ani nebyla Čína. 
Bohužel pro nás, milovníky starého a původního, byl původní duch města postupně zatlačen do pozadí ve prospěch tzv. „univerzální Číny“. Krom hlavní nákupní třídy, kde jsem si skrz její architekturu připadala málem jako doma, a přilehlých několika málo ulic (kde můžeme mimochodem narazit i na dvě synagogy), zde není po starém ruském Harbinu ani památky. Pokud nebudeme do ruského Harbinu počítat stalinistický vzhled přednádraží.
Mým hlavním zájmem a úkolem ovšem zůstával led a sníh. A dočkala jsem se. Jako první jsem navštívila areál sněhových soch, který byl vážně okouzlující. Dokonce jsem přestala litovat, že mě napadlo se do Harbinu vydat. Ta zima byla opravdu vražedná, ale tohle stálo za to. Pěkných pár kousků sněhového umění.
Po setmění jsem se plánovala vydat do nejslavnější části festivalu s ledovými hrady a paláci. Když si do googlu zadáte „Harbin“, vyplivne vám vyhledávač především tohle. Dostat se na místo nebylo snadné. Po zjištění, že autobusy večer asi přestávají jezdit a já jsem prakticky sama na temném ostrově, kde široko daleko není žádný pořádný kus civilizace, jsem ze strachu z případného umrznutí sedla do taxíku. Tři kilometry/20 yuanů. (V Xi’anu by mě to stálo šest) No neberte to. Ale pořád lepší, než se ztratit uprostřed mrazivé pustiny.
Přiznávám se rovnou a bez mučení, že ten blikající a ze všech stran na mě řvoucí zábavní park mě nějak neoslovil. Měla jsem opět jediné štěstí, že jsem platila snížené vstupné, neb těch 350 yuanů (asi tisícovka korun), či kolik za to jinak chtěli, bylo zkrátka moc. Ale jako správný turista jsem vše nafotila (ač mačkat spoušť bylo pro mě v tu chvíli už téměř neproveditelné) a promrzlá až na kost jsem se vydala zpět do města na večeři v Cafe Russia 1914, kde jsem si dala svůj první životní boršč, který ale zrovna jak na potvoru nebyl pravým borščem. Ale česká rajská v daleké Číně taky dobrá.
Tolik malá reportáž z výletu na dálný severovýchod (pro nás Čechy tedy spíš jihovýchod), která mi alespoň trochu umožnila urovnat si vzpomínky a na Harbin nikdy nezapomenout. Aby mě třeba za dvacet let náhodou nenapadlo se tam vydat znova.